Je nás jen deset dospělých (plus šest dětí). Od porodnice náš průvod vyráží Veveří ulicí přes Žerotínovo náměstí na Českou a na náměstí Svobody. Skupina úplně normálně vypadajících mladých mužů při našem spatření začne hlasitě provolávat slávu svému veliteli a ukazovat jeho symbol ze vztyčených prstů a nesmírně vulgárně nám nadávat. Jdeme dál a oni přestali.

„Co to je?“ ptá se mě kousek dál na České starší muž. „Demonstrace proti potratům,“ říkám. „Když to někdo chce dát pryč, má právo dát to pryč,“ říká. A co kdyby tebe, a třeba už za pár let, někdo označil jako „to“ a chtěl tě „dát pryč“ – taky by měl na to právo? Kde začíná právo člověka nad právem jiné lidské bytosti a nad její vůlí žít?“ myslím si, ale nepolemizuji; mám zvyk polemizovat jen tam, kde je zájem i něco slyšet.

Amplion Libora Halíka je nastaven na plný výkon. Zdaleka se neztotožňuji se vším, co se z něj line, vadí mi zejména jeho vyhrožování Božími tresty (které jistěže přijdou, vždyť je za co – ale koho to při prvním kontaktu s vírou získá, slyší-li slovo trest?). Ovšem mám silné zábrany Libora kritizovat: vždyť já nedělám zlomek toho, co on, nemám promile odvahy, jako on – a přitom je mi jasné (jak říkal už při své přednášce na ekumenické charismatické konferenci u nás v létě roku 1989 otec Michael Bennett), že řeknu-li víra, hláskuje se to: R, I, S, K...

Modlíme se u morového sloupu. Bratr vedle mne nese, jako několik dalších, transparent s drastickou (ale pravdivou) fotografií při potratu potrhaného dětského tělíčka. Říká mi, že při minulé manifestaci, to bylo v prosinci, se na náměstí Svobody konaly Vánoční trhy, nakupovalo se tam a pilo svařené víno, a policisté demonstrantům vytýkali, že takovými drastickými obrázky děsí lidi, když chtějí nakupovat a pít. Bratr vzpomíná: „Jeden mi ukázal tady na ten transparent a povídá: To vám nevadí, že tohleto vidí děti? Já mu říkám: Ano, a ještě menším dětem se to dokonce dělá!“

Modlíme se také Desatero Božích přikázání. „Desatero Božích přikázání zní: první – v jednoho Boha věřiti budeš; druhé: nevezmeš jména Božího nadarmo; třetí: pomni, abys den sváteční světil; čtvrté: cti otce svého i matkou svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi; páté: nezabiješ; šesté: nesesmilníš; sedmé: nepokradeš; osmé: nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému; deváté: nepožádáš manželky bližního svého; desáté: aniž požádáš statku jeho.“ Bratr říká: „Vždy, když mi někdo nadává, začnu se modlit Desatero – a on přestane.“ Jak je dobře, že to slyším! „Ano, recitace Desatera – to je mocná modlitba,“ souhlasím. Úplně jsme na to zapomněli: říkat nahlas Desatero je dovolávat se Boží moci, je to vyjádření naší lidské poslušnosti vůči Boží moci, naší vůle následovat Ho.

Potom hovořím s otcem Liborem Halíkem. Vypráví o své účasti na protestech proti potratům v Petrohradě. A hlavně mu leží na srdci různá proroctví, která si odtud přivezl: „Třetí světová válka bude, sevřou Rusko ze dvou stran, z jedné Němci a z druhé Japonci a Rusko se začne chovat jako splašené zvíře, tak je to doslova v tom proroctví... Zahyne 600 milionů lidí – ale lidstvo dostane novou šanci...“ Nevím. Nevím, a na tom trvám. Třetí světová válka jistě být může, ale připadá mi nelogické, že by právě dnešní Němci bojovali proti Rusům; spíš s nimi uzavírají nekonečné kšefty. Dozvídám se, že autor těchto proroctví zemřel v pověsti svatosti a hodinu po jeho smrti („víš, ne hned, ale za hodinu po smrti...“) se výraz jeho tváře změnil a byla jako tvář anděla... Třeba až potom, co odvolal před Pánem ta svá proroctví, myslím si jedovatě, neříkám nic. (Faktem je, že výraz tváře u lidí svatého života se často po smrti změní ve výraz neskutečné až nadlidské krásy, vzpomínám třeba na tvář berlínského biskupa kardinála Alfreda Bengsche, jenž zemřel osmapadesátiletý roku 1979.) „Až to přijde, tak to přijde,“ říkám nahlas, „hlavní je, abychom nežili ve strachu.“