Včera ráno jsem si v deníkovém zápisku dělal legraci z přepolitizovanosti našeho veřejného života a žádal Poslaneckou sněmovnu, aby zakázala chřipky. V mailové poště jsem pak našel dopis, který napsal protipotratový aktivista, jehož si velice vážím, předsedovi KDU-ČSL s žádostí, aby jeho strana zaujala aktivnější postoj při ochraně nenarozeného života. A výzvu, abychom psali také podobné dopisy... Proč?

Proč jsme pořád, i po více než dvaceti letech pluralitní demokracie v této zemi, tak neuvěřitelně partajničtí a pořád očekáváme nějaké zásadní řešení od politické strany, až už kterékoliv?

Je evidentní, zcela jasné, že naprostá většina této společnosti chce, aby bylo zachováno právo matky zabít, uzná-li to za vhodné, své počaté dítě. Tečka. Že by si tato společnosti nechala od nějaké (křesťanské) strany, i kdyby se nějaká taková nakrásně dostala do sněmovny, vnutit jasnou a zřetelnou regulaci potratů, to je nejen mylná, ale i skutečně zcestná představa. To jistě ví i autor dopisu. Jakákoli protipotratová aktivita politické strany tedy může být, logicky vzato, jen deklaratorní; i to má samozřejmě svůj smysl – ale svědčit a zvěstovat. to není prioritně věc věc politiků, spíše naopak. Možná se mýlím, ale mám za to, že politikové mají prostě vykonávat veřejnou správu podle vůle lidí. V případě KDU-ČSL jde ostatně o politiky až na pár senátních výjimek jenom regionální, bez vlivu na celostátní legislativu.

Pokud chceme tedy něco udělat pro záchranu životů nenarozených dětí, můžeme jen působit na společnost, přesvědčovat ji, vysvětlovat jí, modlit se za ni. A v tom by nám myslím nějaká příliš aktivní činnost nějaké (křesťanské) politické strany příliš nepomohla – působila by, jak se teď módně říká, spíše kontraproduktivně: vzbudila by v lidech představu, že jim své (menšinové) názory někdo chce vnutit násilím – a vyvolalo by to (přirozenou) obrannou reakci...

Nechme už (konečně) politické strany stranou – a svoji naději obraťme tam, kde lze pravou naději nalézt.