Nejdříve fakta

Připomeňme si, co se vlastně 11. ledna 2011 ve vládě schválilo. Naturální restituce za 75 miliard Kč, za 59 miliard Kč finanční náhrady vyplácené ve 30 ročních splátkách valorizovaných podle inflace; končení státních platů pro duchovní po dobu 17 let: ještě 3 roky budou poukazovány v plné výši, pak budou postupně klesat po dobu 14 let až k nule (rád bych se toho dožil!).

Komická glosa psychologicky-nedůvěřivá

Bývá to tak – člověk o něčem přemýšlí (a třeba i o něco usiluje), dlouho, dlouho marně – a najednou to tu je... Pak ještě chvíli nedokážu uvěřit, čeho jsem svědkem. Podobný pocit mám i s církevními restitucemi. Pořád si tak nějak myslím, že k tomu nakonec nedojede, i když není důvod, proč si to myslet... (A to i přesto, že superguru Věcí Veřejných Vít Bárta „obohatil“ včerejší tiskovou konferenci své strany tajuplným výrokem „Do 14 dní přijdeme ještě s něčím, neřeknu vám teď, s čím“; sázím své poslední kalhoty, že jenom blufoval – natolik už toho pána a jeho styl mám za to, že znám...)

Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi téměř s jistotou parlamentním schvalovacím procesem projde, i když, samozřejmě, ještě uslyšíme mnoho hloupých řečí z řad opozičních stran (a možná trochu i z řad stran koaličních).

Glosa nepřímo anti-lidovecká

Je to tak, že dvacet let byla tradičně křesťanská strana lidová ve vládách či aspoň ve sněmovně a návrhy na navrácení komunisty ukradeného církevního majetku padaly pod stůl jeden za druhým; přes to, že zejména v první polovině 90. let byly restituce snad prvním a rozhodně vždy jedním z nejdůležitějších bodů programu KDU-ČSL a mluvila o něm ve dne i v noci – a jen je tu první legislativní období bez přítomnosti explicitně křesťanské politické strany ve sněmovně a restituce jsou přijaty...

Má to nějakou příčinu? Není to jenom náhoda? A znamená to něco?

Není tomu tak, že „prvoplánová“, programová přítomnost křesťanů v politické moci vyvolává u našich nevěřících spoluobčanů obranné reakce, strach z příliš velké moci církve a podporuje tak postoje a kroky víře a křesťanství spíše nepřátelské?

Glosa církevní

Nedůvěra vůči církevní autoritě (vůči „institucionální církvi“) ovšem není jen věcí ateistů; je to i častý postoj u lidí vysloveně zbožných i vroucně věřících – a snad nejčastější je mezi osobami duchovního stavu; znám jednoho mladého kněze, který, sotva se doslechl, že církevní restituce byly schváleny, zvedl telefon a vyřídil si důchodové pojištění....

„To je tragédie,“ slyšel jsem jinde, „jakmile bude o platech kněží a zaměstnanců církve rozhodovat jenom církevní autorita, budou zas a o to víc biti ti nejlepší, ti nejduchovnější – a nakapsují se všelijací podvodníci, o jejichž případné víře něco snad ví jen satan...“

A další hlas: „Kde jsou mrtvoly, slétnou se i supi... Pokud bude mít církev peníze, seběhne se k nám plno podvodníků, a těm se my, pokud nejsme sami podvodníci, neumíme bránit... To nás zničí.“

Opravdu?

Ne. Nemyslím si to... Plná zodpovědnost za sebe sama a za své peníze nás nezničí.

Jednak proto, že tento stav má „nabíhat“ postupně, v řádu ne let, ale desítek let, takže církevní orgány a organizace a služebníci církve budou mít čas se přiučit.

A potom, a to především proto, že odpovědnost vede k dospělosti. Průšvihy & skandály jistěže budou. Chyb „neúrekom“. Ale kdo nedělá chyby, nikdy se nic nenaučí. Bez majetkového vyrovnání se státem jsme pořád církví svým způsobem „rakousko-uherskou“. A sociálně nedospělou.

Tím jsem si jistý.