Jsou kněží a katecheti, učitelé duchovního života, kteří by si spíš ukousli jazyk, než by se i jen zmínili o věčném zatracení, o možnosti utrpení navěky. Prý se nemá vyhrožovat peklem.

A tak si říkám: vyhrožovat a varovat – jaký je v tom rozdíl? Vlastně sama nevím. Uvědomuji si, že někomu vyhrožuji tenkrát, když se bráním: informuji ho prostě, jakou ještě ostřejší obranu bych mohla použít...

Určitě by bylo možné vyhrožovat jaksi „aktivně“. Například chci-li někoho manipulovat, říkám-li, co všechno bych mu mohla provést, jestliže mě neposlechne. Chci-li ho zkrátka zastrašit.

Ale varovat? To dneska snad ani neděláme. „Varují“ učitelé, chápu, že nebudou dítěti říkat „vyhrožuji ti“. Ale jde o jejich vlastní konání: to někdy učitelé způsobí to, před čím varují.

Varují i rodiče. Varují třeba odrostlejší dítě, že se nachladí, když mu nesmyslně vnucují čepici ještě v dubnu (sami by si ji už dávno nevzali…). Tady nejde o reálné nebezpečí.

A tak se ztrácí smysl pro to, co je to správné varování. Varování má totiž – zdá se mi – smysl v situacích, kdy sami nemůžeme ovlivnit nebezpečí, které hrozí. A když jde o nebezpečí velké a reálné.

A teď mi  řekněte, jestli mluvit o věčném zatracení, o utrpení navěky, je vyhrožování, anebo varování.