Když jsem poslouchal interview s reportérem České televize Janem Moláčkem, jemuž spolu s dalšími zahraničními novináři syrský režim Bašára Asada (pod tlakem Ligy arabských států) umožnil přístup do země, oživil jsem si leccos ze svých pozapomenutých vzpomínek na léta československé komunistické diktatury; na věci podobné, shodné – i zcela odlišné.
Vzpomněl jsem si na to, jak jsme se smáli prvním skupinám nových amerických turistů, když k nám po listopadu 1989 dorazili a někteří z nich vyslovili přání navštívit čtvrti, kde žijí komunisté. Znělo to humorně, ale nebyl to tak úplný nesmysl. Nejen v USA byly – a stále jsou – čtvrti s různou barvou pleti, ale zřetelně odlišené katolické a protestantské čtvrti i jednotlivé ulice najdeme třeba i v nepříliš vzdáleném Severním Irsku.
Ve světě je běžné, že dusivý vliv diktatury (tam, kde je diktatura) sice proniká do všech prostředí, ale režim má oporu v nějakých jasně definovaných sociálních, etnických anebo náboženských částech společnosti.
Sýrie je toho velmi výrazný příklad; jsou zde města a čtvrti, kde se Asadův režim těší přirozené a aktivní podpoře, a jiné oblasti, ve kterých vláda v krvi utápí povstání, které zde trvá už řadu měsíců. Podle svědectví Jana Moláčka jej a jeho kolegy z různých zemí pracovníci syrského Ministerstva informací dopravili do nemocnice v Homsu, kde jim předvedli zraněné příslušníky vládních ozbrojených složek. Ti hovořili o tom, jak je zákeřně přepadli „teroristé“. Mohli lidé bez totalitní zkušenosti tušit, o co šlo? Jak dlouho se asi vojáci pod vedením instruktorů z Ministerstva informací učili nazpaměť své výpovědi? (Myslím, že ne moc dlouho, že byli vybráni prostě ti, kteří už předtím měli mluvení jako součást úvazku – a možná, že na některou postel ulehl i někdo, kdo vůbec zraněný nebyl.)
Zahraniční novináři se mohli volně pohybovat centrem Damašku, ale jinak nezůstali ani na okamžik bez dozoru dvou dohlížitelů. (Jasně – každý dával současně bacha i na toho druhého.) Ovšem dohlížitele zajímala především kamera, sledovali, kam a na koho míří její oko, a toho Jan Moláček využil a na pár chvil se od svého kolegy kameramana i běžící kamery vzdálil; a sotva se ocitl za rohem, mimo zorné pole obou dohližitelů, přiskočili k němu lidé a začali mu vyprávět své příběhy a klást mu na srdce, aby nevěřil ničemu z toho, co se mu bude oficiálně ukazovat a říkat. Pak se český reportér zase vrátil ke kameře, aby na sebe neupozornil příliš dlouhou absencí...
Vzpomněl jsem si, jak jsem se v roce 1985 snažil vydat svědectví jakémusi účastníkovi Světové konference náboženských představitelů za mír, kterou tehdy komunisté v Praze zorganizovali. Ten účastník nešťastník zabloudil nějak do metra, visačku s logem konference měl viditelně na hrudi. Přitočil jsem se k němu, šel jsem za ním a v nejhustší tlačenici jsem mu zašeptal do ucha tou nejhorší angličtinou: „Ne svoboda náboženství tady, lidé pronásledovaní pro víra, za jedna nepovolená mše i vězení, nevěřit nic, co oni říkat...“
A ještě jedna věc, chtěl bych říct, mě při sledování svědectví českého reportéra napadala. Myslíme si, že je samozřejmé, že u nás se při změně režimu nestřílelo. My přece nejsme nějací Arabové... Ale možná až dnes, po dvaceti letech, se ukazuje, kolik lidí v této zemi bylo s nesvobodou a s otroctvím v zásadě srozuměných – až spokojených... Vzpomínám si na jednotku Lidových milicí (pro nepamětníky: Lidové milice byla ozbrojená složka komunistické strany, jakási malá stranická armáda, vyzbrojená mimo jiné i kulomety); ti muži procházeli ulicí, zatímco o pár metrů dál se demonstrovalo proti režimu. Byli částečně trapní a komičtí se svými převislými břichy v maskovacích uniformách, částečně ale děsiví svými nenávistnými výrazy, zlobou, která z nich přímo čišela. Nechybělo mnoho a generál Vacek byl ochoten nechat střílet, jak dnes víme. A v Rumunsku, kam jsme běžně jezdívali na dovolenou, se při změně režimu i střílelo a zabíjelo.
Otázka: A které jméno mám teď na mysli, i když je nevyslovím?