Studenti protestují. Musím ovšem říct, že máloco vzbuzuje můj odpor tak silně, jako když někdo na této z nemalé části hladovějící planetě jen tak z plezíru ničí potraviny; naštěstí při svržení 90 melounů (v ceně 15 000 korun, na což se studenti složili) z balkonu pražské Právnické fakulty k plýtvání potravinami nedošlo. Podle informací z médií si svržené melouny odvezl soukromý pivovar, aby je využil při experimentech s výrobou melounového piva. Nicméně forma nic nemění na skutečnosti, že studenti protestují právem – a měli by protestovat ještě víc.

Studentům přitom nejde jen o školné, které má být novou legislativou zavedeno. A i v případě školného je jedna věc školné, o němž je možno diskutovat, a druhá věc způsob jeho zavedení. Půjčky, které mají studentům umožnit studium, měli absolventi splácet po dosažení průměrného platu; najednou, z ničeho nic, se v návrhu objevuje, že splácet mají už po dosažení dvojnásobku minimální mzdy – což představuje rozdíl 9000 korun – a znamená velkou dluhovou zátěž pro mladé absolventy a jejich rodiny; platy vysokoškoláků, jak známo, v řadě oborů dosahují nakonec slušné výše, ale rostou jen pomalu.

Tento příklad je Bohu žel typický. Celá reforma terciárního (pomaturitního) vzdělávání, jak se po léta připravuje za účasti ministrů z různých stran a za různých vlád, je odpočátku charakteristická nepoctivostí mocenského establishmentu, nedodržováním slova, měněním přijatých dohod, předstíráním, že něco bylo projednáno, co projednáno nebylo, a podobnými úskoky. Snahou prosadit změny přes hlavy členů akademické obce.

Změny, které mají být prosazeny, jsou přitom zcela zásadní povahy. Nejde o nic menšího než o omezení samosprávy a nezávislosti univerzit a jejich podřízení státnímu aparátu a podnikatelské sféře. Role akademických senátů se má zredukovat na roli jen jakéhosi v podstatě poradního sboru a skutečné rozhodování (včetně rozhodujícího vlivu na volbu rektorů) má být přeneseno na nové orgány, rady vysokých škol, složené především z lidí z praxe. Jak poznamenal jeden ze studentských organizátorů protestů, tyto rady se budou podobat mediálním radám; ale možná, řekl bych, bude ještě hůř: zatímco mediální rady jsou dnes grémia složená z vysloužilých politiků a lokálních lobbistů, můžeme očekávat, že v radách vysokých škol zasednou i aktivní politikové a nejbohatší podnikatelé. Předkládané návrhy zákonů přitom nijak neřeší stav na soukromých vysokých školách, jejichž úroveň nedosahuje mnohdy ani na úroveň slušnějšího gymnázia.

Současní akademičtí funkcionáři vysokých škol sice s útokem na akademické svobody nesouhlasí, ale jsou více či méně (méně v příkladě Karlovy univerzity) opatrní a až bázliví. Doufám tedy, že studenti své protesty nevzdají – a pokud možno ještě přitvrdí.