1.

V kostele. „Prosím tě, Pane, ať při mši svaté nevykládá vtipy, nesnaží se lidi bavit, ať nechce strhnout při kázání pozornost na sebe, ale ať je jen nástrojem při tvé oběti, kterou teď na tomto místě ty sám chceš přinést, nekrvavým způsobem zopakovat svoji krvavou oběť na Kalvárii,“ modlím se za kněze, kterého už jsem zahlédl spěchat do zákristie. No – modlil jsem se málo...

2.

Ale kromě prakticky každodenní mše svaté (většinou pokojněji prožité) jsem zažil v uplynulých dnech mnoho krásných setkání (až nezaslouženě mnoho).

A nebyli to jen umělci. Stavil se u mě i jeden člověk z byznysu. Kromě jiného říkal: „Byl u mě dealer, prý jestli nechci koupit eletromobil. Za dva a půl milionu. Nechtěl jsem – a on to chápal.“ A od svého hosta jsem se dozvěděl, že ten dealer mu řekl, že předtím se stavil v městském podniku Pohřební a hřbitovní služby, aby i tam zkusil nabídnout elektromobil. Tam by se to mohlo hodit, pomyslel jsem si, elektromobily jsou v kursu, takže jednak jako reklama, jak jsou ekologičtí – a pak: při obřadu, docela vhodné; tichý chod, bez zplodin, nemusí se absolvovat žádné dlouhé trasy... Ale člověk z byznysu, můj host, pokračuje: „Ale ředitel městského pohřebnictví se rovnou zeptal: Jste sociální demokrat? Ne? Kdybyste byl, mohli jsme se dohodnout...“ (Kontrolní otázka: Milé děti, člen které strany je primátor města?)

3.

Další setkání. Významný kulturní činitel. Nebudu ho, rovněž, moc jmenovat.

Sedíme spolu a hovoříme spolu, tentokrát v dobré restauraci. „Počkejte, zeptám se známého číšníka,“ říká můj hostitel a na okamžik zmizí. „Tak ten pstruh je čerstvý, žádný mražený,“ říká po návratu. „Ale tím vás nechci ovlivňovat,“ dodá. (Velmi rád se nechám ovlivnit!) Pstruh byl vynikající, jemný. Určitě za celý svůj pstruží život (ať už byl jakkoli dlouhý) nezažil nic nepříjemného. Žádný stres.

Líbí se mi, že můj vzácný hostitel mluví o množství umělců, se kterými se stýká. Pavel Kohout, Milan Uhde, Jan Trefulka, Milan Kundera – a o žádném neřekne nic nepěkného, o všech jen samé hezké věci.

Je jako dirigent Kent Nagano, říkám si...

4.

Na Kenta Nagana (s tím jsem se ovšem nikdy nesetkal) prý jednou naléhali, aby jim prozradil aspoň jednu nelichotivou či jinak pikantní historku o svém slavném učiteli, skladateli Olivieru Messiaenovi (toho jsem jednou viděl, na scéně Janáčkova divadla, jak se děkoval po uvedení své symfonie). Messiaen, jak známo, žil celý život v XVIII. okrese v centru Paříže, se dvěma ženami, s první a po její smrti s druhou, učil na konzervatoři, hrál každou neděli na varhany v kostele Nejsvětější Trojice a doma skládal hudbu, která se hrála po celém světě. Americký skladatel Aaron Copland, který si ho, jako mnoho dalších, přišel do kostela poslechnout, si sice zapsal do deníku, že je mu „záhadou“, jak je možné, že církev při bohoslužbách dovolí Messiaenovi improvizace, které znějí „jako z newyorského Radio City“, ale Messiaen hrál na kůru téhož kostela nepřetržitě celých šedesát jedna let, ještě jedenačtyřicet let po citovaném Coplandově deníkovém záznamu a ještě rok a čtvrt po Coplandově smrti... Tak ten Kent Nagano. Prý dlouho přemýšlel nad pikantní historkou a pak řekl, že Messiaen se svojí druhou ženou jednou snědli na posezení celý hruškový táč.

Tak. Tím jsem prozradil, jakou teď čtu ve volných chvilkách knihu, na přeskáčku. Alex Ross: Zbývá jen hluk, Argo/Dokořán, Praha 2011, 580 stran, ISBN 978-80-257-0558-2. Dějiny hudby 20. století, fakta, úvahy, rozbory, zábavné historky, vše velmi spolehlivé – a doma, v Americe, autorově to vlasti, četnými oceněními oceněné... Kniha nijak úzkoprse levicová, což je u amerického uměnovědce zvlášť hodno ocenění. Bohatá, plná odkazů k souvislostem, vyvážená. Píše i o hudbě v Hitlerově Německu a Stalinově Sovětském svazu, jakož i třeba o obrovských penězích, které vynaložil na „hudbu pro masy“ Franklin Delano Roosevelt za Nového údělu.

5.

Franklin Delano Roosevelt. A New Deal. K tomu dva citáty:

V době svého největšího rozkvětu FMP (Federální hudební program) podporoval šestnáct tisíc hudebníků a byl zřizovatelem 125 orchestrů, 135 kapel, 32 sborů a operních souborů.

Vůbec první umělecká iniciativa v rámci Nového údělu, Projekt veřejného umění, vznikla, když Rooseveltův spolužák z Harvardu George Biddle, levicově orientovaný umělec, který byl v kontaktu s Diegem Riverou v Mexiku, požádal nově zvoleného prezidenta, aby financoval „hold umělců sociální revoluci Nového údělu“ ve stylu podobném nástěnným malbám v Mexiku. Roosevelt okamžitě projevil zájem, a dokonce ve svém komentáři k výstavě v roce 1934 formuloval některé estetické zásady. Prezident napsal, že žádná z maleb se nezabývá „pochmurnými tématy“ a že se obecně vyhýbají „otročení klasickým normám i dekadenci, jaká se běžně vyskytuje v evropském umění“. Stalin i Hitler by s těmito postoji bezezbytku souhlasili; rozdíl byl pochopitelně v tom, že Roosevelt neměl prostředky, vůli ani chuť si je vynucovat.

(Op. cit., s 258)