Proč je pořád taková zima? Já vím, není moc zima, skoro pořád je nad nulou a sníh, alespoň ve výškách pod 500 metrů (těch nad mořem) po kratším váhání hned taje – ale MNĚ JE ZIMA! Nosím dva svetry a naříkám (to bych neměl) – a říkám si: „Kdy už bude jaro!?“ Ne, opravdu, kdy už bude jaro? Jaro, kde jsi?

2.

Včera večer jsme se MOC krásně pomodlili. Okoupali jsme se ve vodě Božího Ducha! Je pravda, že když se nějaká skupina lidí společně modlí řadu roků, Duch už má mezi nimi něco jako domovské právo, Duch se mezi nimi lépe cítí, snadněji se může projevit, snadněji rozsypávat své dary. (To se nechlubím, to volám: Ať žije Duch Svatý!)

Jsme společenství, které se schází čtrnáctidenně nad slovem Božím. Lidé rozličného povolání (učitelka, technik-strojař, docent informatiky, matematik a současně hudebník, vedoucí gregoriánského sboru; plus já). Lidé jinak žijící v co možná nejrůznějších katolických spiritualitách: někdo ve hnutí Emmanuel, někdo v neokatechumenátní cestě, někdo ve společenství Chlapi...

3.

Páchám teď také jazykovou redakci chystané knížky o duchovní formaci pro jedno společenství (zase úplně jiné, než jsou ta, o kterých jsem dosud mluvil...).

A jsou to nádherné texty.

Posuďte sami – zde několik citátů.

Juan Carlos Dominguez:

– Dospívající, nebo tím spíše dospělý, který se pokouší řešit své problémy základní naukou, může být směšný, podobně jako může být směšný dospělý, který si po letech vezme na sebe oblek námořníka nebo družičky, ve kterém byl kdysi u prvního svatého přijímání.

– Vskutku, kdo říká pravdu a nežije ji, i když říká pravdu, je lhář!

– Můžeme konstatovat, že jediným omezením, jedinou hranicí pro Ducha Svatého, pro Boží milost je naše svoboda. On přijde až tam, ale pouze tam, kde jsou naše dveře otevřené.

Julio Dieguez:

–Ve voluntaristické morálce jsou věci dobré, protože jsou přikázané, a jsou špatné, protože jsou zakázané. Ve skutečnosti je to naopak: jsou přikázané, protože jsou dobré, a zakázané, protože jsou špatné. Ve voluntarismu je povinnost základní instancí pro poznání dobra; ve skutečnosti je dobro rozhodující instancí pro poznání povinnosti. Voluntarista odmítá používat plně svůj rozum, protože má strach; chce bezpečný úsudek a dává přednost tomu, aby jiný za něj posuzoval; omezí se na to, aby uvedl ve skutek radu, kterou dostává. Tím hlavním pro něj nejsou důvody, ale rozhodnutí. Je tady možné uplatnit známé latinské přísloví stat pro ratione voluntas, vůle zabrala místo rozumu. A protože cítí potřebu nahmatat vlastní pravost a pokrok, tíhne ke kvantitativnímu výkladu zápasu, dávaje přednost úsilí – a jeho výsledku, měřeno dokonce početně – před vnitřním postojem. Právě odtud pramení jeho napětí: má strach se zmýlit a přeje si jistotu, ale zároveň se v něm něco vzpíná, protože by se chtěl pohnout svou vlastní vůlí, chtěl by se pohnout s lehkostí. Musí pouze pochopit sám sebe a naučit se riskovat: uvědomit si, že každý mravní úsudek předpokládá riziko, jež je potřeba přijmout; je možné získat dovednost a zkušenost, avšak ne absolutní jistotu, která by v posledku vedla k nestabilitě opírání se o sebe sama. Naopak je mnohem lepší opírat se o Boha, ztratit strach z lítosti. Toto úsilí o jistotu je právě tam, kde se voluntarismus dotýká se sentimentalismem.

– Zkušenost se nezískává životem, nýbrž uvažováním o životě.