„Praha je Praha – to máte marné...“ (jak praví starý šlágr). Český statistický úřad prezentuje regionálně zpracované údaje z loňského sčítání lidu, ale žádnému jinému kraji nevěnují média takovou pozornost jako Praze (tisková konfererence byla včera, 23. 1. 2012); a ani Skleněný kostel není výjimkou. Nejdříve údaj, který je jistě nejzávažnější a ze kterého plyne všechno ostatní: dvě třetiny obyvatel Prahy využily sčítání lidu k tomu, aby vyznaly, že nevěří; a jen 14 procent se přiznalo k nějaké církvi – přičemž ještě není jasné, zda v této církvi také skutečně žijí, cítí s ní a modlí se s ní. (Hlavní město zde ovšem není na špici vývoje: procentuálně nejvíc nevěřících se přihlásilo v severních Čechách.)

„Praha je Praha – to máte marné, je věčně mladá, nikdy nestárne...“ (jak pokračuje ta stará odrhovačka) – jenže to není pravda: obyvatelstvo Prahy je v průměru starší než v kterémkoliv jiném kraji České republiky. „Praha je vzor elegance...“ Negativní tendence, tiché vymírání našeho národa, se tak v Praze projevuje výrazněji než v kterémkoli místě státu; Praha představuje trendy, které se – co nejpravděpodobněji – vzápětí projeví ve zbytku země. Děti dnes v Praze nepředstavují ani 13 procent obyvatelstva.

Nejpřirozenější prostředí pro narození a výchovu dětí představuje normální a fungující manželství – to se vcelku i dnes ještě více méně uznává. Ale z necelých 1,3 milionu Pražanů je více než půl milionu těch, kteří nikdy žádné manželství neuzavřeli; od předchozího sčítání lidu před deseti lety vzrostl jejich podíl téměř o 17 procent; ještě před koncem století by tak při zachování současného tempa mohlo manželství z Prahy zmizet úplně... Na sto padesát tisíc lidí neuzavřelo po rozvodu další manželství (což by z hlediska katolické nauky o manželství mohlo být pozitivní, ale myslím, že motivací těchto lidí nebyla katolická nauka o manželství); i v této skupině nastal za desetiletí téměř dvacetiprocentní nárůst. Loňské sčítání lidu bylo první, které zjistilo, že více pražských mužů žije mimo manželství než v manželství. (Statistické kouzlo způsobuje, že u žen ještě slabě převládají vdané nad nevdanými). Eva Vojtová, pracovnice Českého statistického úřadu, která tým sčítající Pražany vedla, ovšem cítila potřebu nějak zdůraznit, že společnost není zas až tak rozvrácená: „To, že je poměrně hodně svobodných a rozvedených mužů a žen, ještě neznamená, že lidé spolu nežijí jako rodina.“ Rozhodující prý budou až údaje o počtu domácností, které však statistici dosud nesečetli. Jaký je tedy rozdíl mezi manželi a dvojicemi, které spolu žijí „na psí knížku“? Skutečně žádný? Rozdíl, myslím, je, a velmi podstatný: i ti, kdo křesťanské manželství neznají a o tomto státě nemají velké mínění, uzavřením sňatku před oficiálním místem vyjadřují, že svůj vztah berou opravdu vážně – a jsou si vědomi jeho důsledků pro společnost. Právě toto vědomí nyní rychle a silně klesá.

Ještě jsem neslyšel, že takovýto posun ve vědomí lidí by někdy někde vedl k dobrému.