„Ale ano, já mohu říct – teď se budeme modlit a prostě to dětem nařídím – dokud jsou malé – jako jim nařizuji, aby si uklidily hračky anebo aby si vyčistily zuby,“ řekl mi jeden úspěšný křesťanský otec (úspěšný proto, že dobře vychoval dvě děti).

A děti někdy poslechnou – a někdy protestují, ale poslechnou a někdy neposlechnou. Jako my dospělí. Dokdy jsme vlastně děti?

To, co chci teď napsat, je velmi kontroverzní a spousta rozumných lidí se mnou v té věci nebude souhlasit, na to jsem připraven... Sám si to totiž nemyslím moc dlouho – a sám jsem překvapen, jak se ten názor ve mně udělal: jako vždy to bylo ze slyšení, z prvotního údivu (nebo nesouhlasu) a následného (s odpuštěním) soustavného přemýšlení.

Dost často slyšíme, že zákazy nic nevyřeší. Ale není to pravda. Zákazy vyřeší mnoho věcí, pokud jsou důsledně vymáhány a všeobecně přijímány většinou společnosti.

Zakázaná je kupříkladu vražda. A na rozdíl od krádeží se u nás vraždy (kromě těch velmi politických, jako byl kupříkladu atentát na bosse podsvětí Františka Mrázka) zatím ještě pod koberec nezametají. Alespoň ne systematicky. Zkuste říct, že zákazy nic nevyřeší – a legalizovat vraždu (tedy vraždu dospělých myslím, vraždy nenarozených dětí jsou legální už skoro půl století) a české řeky se už po pár měsících zaplní krví od pramene k ústí.

Je mnoho kněží a duchovních vůdců, kteří se bojí vyslovit jakýkoli zákaz, zejména v oblasti šestého přikázání. Raději dovolí cokoliv, než by řekli: Ne, tohle nesmíš, tohle nám zakázal Bůh. Jsou kněží, kteří, kdyby byli v Ráji, připravili by i hada o veškerou jeho práci; ještě než by začal svádět Evu, už by bylo všechno ovoce snězené, protože zákaz přece nemá smysl a dobrý Bůh by jistě nechtěl svým dětem něco zakazovat! Vždyť i Boží přikázání není ani tak přikázání, jako spíš jen takové jemné, fakultativní doporučení, že snad, pokud bychom chtěli, by se to, možná, dalo dělat i takto...

„Lidé jsou křehké nádoby. Naše přirozenost je narušená dědičným hříchem. Když lidem dovolíš, aby porušili to, co druhému člověkovi slíbili, tak to udělají. Tak to prostě udělají – tedy alespoň někteří z nich,“ řekl mi jeden přítel, „já bych krizi instituce manželství řešil tím, že by se jeho nezrušitelnost prostě nařídila. A také vymáhala.“

Vytřeštil jsem na něj zraky – jestli se snad nezbláznil. „To by přece nebylo možné,“ říkám, „to by přece lidé nevydrželi...“

„Vydrželi,“ říká přítel, „a neplatí to jen pro manželství, ale i pro soustu jiných věcí, ne všechno, ale hodně z Božích přikázání je společensky vymahatelné – a bylo by to ku prospěchu. Jiná věc je, že to v reálu většinou není možné, společnost by to dnes už nepřijala, ale dobře by to bylo. Proč by dva lidé, kteří si vybrali jeden druhého, spolu nevydrželi? S každým, s kým jsem byl ochotný žít, můžu žít i dál – a těch několik případů, kdy soužití už opravdu nebylo možné, se řešilo v církvi vždycky takzvaným rozvodem od stolu a lože neboli rozlukou; ovšem bez možnosti uzavřít nový sňatek... Myslíš si, že by nebyly rozvody ve 13. nebo ve 14. století, kdyby byly už tehdy možné?“

Líbilo se mi, že dokáže vzít jako pozitivní příklad středověk, dezinterpretovaný a pomlouvaný, aby se pomlouval Kristus – ale nesouhlasil jsem s ním.

Avšak přemýšlel jsem o tom. Dokdy jsme vlastně děti? Dokdy potřebujeme pevné vedení? Dokdy nám prospěje, když nám někdo řekne: tak, a teď budeš dělat to a to – a basta? Řekl bych, že stále.

Dnes si myslím, že přítel měl pravdu.

A když nám neporučí společnost, musíme si poručit alespoň my sami. Dá se to. Určitě to vydržíme.