Moc Vás zdravím, Františku!

Měl jsem teď v jednom týdnu možnost setkat se se dvěma boromejkami, o kterých je třeba napsat. Nebo si to alespoň myslím.
Ať Vám Pán žehná!

Eda


Je mnoho různých více či méně známých hrdinů, o kterých se více či méně dovídáme z našich médií. Rád bych se podělil o svůj zážitek ze setkání se dvěma úžasnými ženami, ke kterému došlo v minulém týdnu a které za statečné hrdinky považuji, i když se o nich asi moc neví. Obě jsou řeholnicemi, sestrami Kongregace milosrdných sester svatého Karla Boromejského.

S první jsem se setkal v klášteře v Praze-Řepích při vycházce, kterou jsem jako průvodce do tohoto domu pořádal. Sestra Edigna vyhověla mému přání a přišla se podělit o své životní zkušenosti. Narodila se v roce 1916 a do řádu vstoupila v roce 1938. V období, kdy komunisté internovali řeholnice, objížděla z kláštera na Malé Straně v Praze, kde v té době žila, všechny filiální kláštery a varovala sestry. Sama říkala, že jí bylo jasné, že půjde do kriminálu. A také šla. Byla odsouzena společně s tehdejší generální představenou, matkou Bohumilou, na 6 let. Pobyla ve vězení 3 roky. I nadále  pak žila podle své víry, a jak sama zdůraznila, nikdy ani na chvilku nelitovala, že se rozhodla sloužit Bohu jako řeholnice.

Další setkání proběhlo v mateřinci sester v pražské Šporkově ulici. Sestra Pia přijela do Prahy z kláštera v Městě Albrechtice oslavit své 90. narozeniny. Znali jsme se už z předchozího setkání ve Městě Albrechticích. Její vitalita a hluboká víra mě opět velice oslovila. Svoji statečnost prokázala v době normalizace, kdy bylo zakázáno přijímat řeholní dorost. Tehdejší generální představená, matka Vojtěcha (v současné době se připravuje její beatifikace) rozhodla, že budou nové sestry přijímat tajně.

Některé sestry, mezi nimi i sestra Pia, svlékly hábit a začaly jako civilní osoby kupovat polorozpadlé levné domky, které postupně opravovaly. V každém pak bydlely nové zájemkyně o vstup do řádu. Byl to vlastně noviciát, s tím, že sestře představené říkaly teto. Sestra Pia vzpomínala, jak chodila při opravách domku v teplácích a s rádiovkou, aby byla nenápadná... Také díky této odvážné činnosti je dnes Kongregace u nás nejpočetnějším ženským řádem se 150 řeholnicemi.

Obě tato setkání pro mě byla velice radostná a povzbuzující. Tyto dvě ženy jsou totiž dokonalými svědky toho, jak dokáže být naplněn život lidí, pokud statečně, s pokorou a vírou přijmou Boží vůli.

Jen škoda, že se o takových lidech tak málo mluví, dokonce i v církvi. Přitom alespoň pro mě jsou tím nejpádnějším důvodem, proč usilovat o život plně odevzdaný do rukou Božích.