U centrální banky vadilo, že navrhovaný zákon umožňuje premiérovi jmenovat viceprezidenty banky, které doposud jmenoval prezident centrální banky, a vytvořil místo třetího viceprezidenta. Měnový výbor banky, který rozhoduje o úrokových sazbách, se měl rozšířit ze sedmi členů na devět a o jejich jmenování měl rozhodovat parlament. „Vláda by tak zvýšením počtu členů bankovní rady mohla dosazovat vlastní lidi do funkcí, čímž by získala jak větší vliv při rozhodování, tak i přístup k devizovým rezervám.“ (iHned 17. 1.)

Vláda by tak vskutku získala jistou výhodu. Na druhou stranu se však nejedná o nic šokujícího, pokud nechceme na seznam fašizujících režimů zařadit Francii. Ve Francii má bankovní rada centrální banky 10 členů, z toho guvernéra a dva viceguvernéry volí rada ministrů, dva členy jmenuje předseda Národního shromáždění, dva členy jmenuje rada ministrů (vláda) na návrh ministra hospodářství, jednoho člena volí zaměstnanci banky a jeden je tam z titulu funkce regulátora finančního trhu. Všichni mají stanovenu věkovou hranici pro výkon funkce na 65 let. Ačkoliv tento stav (na rozdíl od Maďarska) trvá již dlouhé roky, ostře formulovaný dopis z Bruselu s žádostí o nápravu do Paříže dosud nedorazil. „Quod licet Iovi, noc licet bovi“ – věděli už staří Římané... Neboli: co je dovoleno Jupiterovi, není dovoleno dobytku...

V mediálním hřmotu se také nějak vytratila otázka, do jaké míry jsou centrální banky evropských zemí skutečně nezávislé. Náš ministr financí vyhlašoval dlouho dopředu, že Česká republika poskytne MMF půjčku z devizových rezerv České národní banky, a nenechal se odradit ani poněkud chladnými reakcemi ze strany ČNB. Ta má ostatně ve statutech vepsánu institucionální nezávislost, která „spočívá v tom, že bankovní rada ČNB při plnění svých zákonem stanovených cílů a výkonu svých dalších činností nesmí přijímat ani vyžadovat pokyny od prezidenta, parlamentu, vlády či jakýchkoli jiných subjektů“. Na druhou stranu, jak by nás poučil sir Humprey Appleby ze seriálu Jistě, pane ministře, i když je centrální banka zcela nezávislá a nikdy neustoupí nátlaku vlády, je schopna uvážit a reformulovat své cíle v kontextu širších a komplexně vyhodnocených informací.

Půjčka tedy bude. A to zcela nezávislá, od nezávislé banky a bez jakýchkoliv politických tlaků.

Podobnou nezávislost si pěstuje i Evropská centrální banka, která má ve statutu vepsáno, že „podle článku 123 Smlouvy o fungování Evropské unie je zakázán jakýkoli jiný typ úvěrování od ECB … ve prospěch orgánů Unie či ústředních vlád … a dále že ECB … je rovněž zakázán přímý nákup jejich dluhových cenných nástrojů.“

Když je zakázán přímý nákup dluhopisů, kupuje ECB masivně dluhopisy evropských států přes prostředníky, což už není přímý nákup. Že se jedná o úvěrování vlád jednotlivých zemí, nikomu nevadí. Nákup není přímý, není tedy zakázaný … a zprostředkovatel vydělá.

V jednom mají ale všichni v Bruselu jasno. Evropská centrální banka nikdy neustoupí tlaku politiků, neboť je zcela nezávislá. Dluhopisy Řecka, Španělska a Itálie kupuje prostě proto, že jí to přijde jako dobrý kšeft.