Rusáci s Číňanama vetovali v Radě bezpečnosti rezoluci odsuzující vraždění civilistů v Sýrii, i když ji západní země zmírnily do maxima – a Asadův režim si to ihned vyložil po svém a obnovil dělostřeleckou palbu do obytných čtvrtí města Homs... Sekta alávitů, která už druhou generaci v Sýrii vládne, ačkoli tvoří jen deset až dvanáct procent obyvatel země, je zřejmě odhodlána používat to,co se jí dosud osvědčovalo: násilí, násilí, násilí...
Nejsem v této věci odborník, v Sýrii jsem nikdy nebyl a přemýšlím o ní jen na základě toho, co se dozvím z běžně dostupných zdrojů, ale je mi jasné, že k západní vojenské akci proti Damašku, kterou stále hrozí ruský ministr zahraničí Lavrov, určitě nedojde. Před něčím takovým, jako je nasazení armády na cizím území se samozřejmě velmi zvažuje racionalita a efektivita podobného kroku a ta je zde velmi malá: Sýrie není úzký obydlený pruh na dobře přístupném pobřeží plus velice řídce osídlené vnitrozemí, jako Libye – vojenský zásah v Sýrii by nevedl k tomu relativně rychlému a efektu, jaký měla akce na podporu vzbouřených poddaných Muammara Kaddáfího, a proto k němu nejen Západ, ale ani Liga arabských států zcela určitě nepřikročí. Navíc v Sýrii je ve hře i daleko silnější etnická, či chcete-li kmenová a jasně definovanými složkami syrské společnosti nesená podpora diktatury – Asad má zkrátka daleko víc lidí ochotných za jeho režim bojovat a vraždit, než měl Kaddáfí... (Vůbec máme tendenci vnímat arabský svět jako jakousi jednolitou masu – ale veliký arabský svět je vnitřně daleko, daleko členitější než Západ; i současná vlna revolucí probíhá v každé zemi naprosto odlišně, tyto revoluce si nejsou navzájem ani zdaleka tak podobné, jako byly třeba revoluce proti komunistům v roce 1989 v Evropě.)
Nakonec bude, myslím, jediným řešením rozdělení rozdělení Sýrie, jako se k tomu přikročilo v případě Srbska či Súdánu – ale tomu bude ještě předcházet mnoho lidského utrpení...
Šílené ruské a čínské pohrdání lidskými životy, ideologie, podle níž má každý režim (každý, který s nimi spolupracuje, a především když nakupuje zbraně...) právo pobíjet jakýkoliv, číselně nijak nelimitovaný počet svých občanů, když se chce udržet u moci, je něco děsivého. Ať je jaký chce, v tomhle je zlatý Západ – máme (křesťanstvím a demokratickými dějinami založenou) úplně jinou tradici úcty k lidskému životu než třeba Rusko anebo Čína. Tedy – i Západ dovede být cynický a bezohledně pragmatický (hlavní postavě současné západní podpory syrského lidu, francouzskému prezidentovi Nicolasi Sarkozymu se připomíná, že syrského diktátora ještě v létě roku 2008 přijal se všemi poctami na státní návštěvě v Paříži); ale Západ respektuje jakési hranice.
Je také poučné, že USA a evropský Západ se v případě Sýrie ocitl na jedné palubě jedné lodi s Ligou arabských států právě proti Rusku a Číně (a také islámskému Íránu).Toto spojenectví, jakkoli zatím spíš bezmocné, je úplné novum ve světové politice. A – snad nejsem zase jednou příliš veliký optimista – vidím je jako cosi, co vzbuzuje daleko víc naději než obavy.