Moje maminka by dnes byla odstrašujícím příkladem pro všechny emancipované a po pracovních úspěších bažící ženy. To jsem se dověděl ve čtvrtek 2. února, po deváté hodině večerní z vysílání Českého rozhlasu.

Stejně jako lenošky ve Španělsku, které nám posluchačům dali dva diskutující za příklad nehodný následování. Ve Španělsku se celých 70 % maminek povaluje s dětmi doma a ekonomiku drží nad vodou, po boku mužů, pouze zbývajících třicet procent uvědomělých žen. Pak to nemá jít s monarchií za Pyrenejemi z kopce!
Tak tomu do budoucna býti nemá.

Matky s malými dětmi jsou dosud nevyužitým rezervoárem pracovních sil a potenciální vzpruhou pro skomírající evropskou ekonomiku. Kromě toho je nemravné po nich chtít, aby doma s dětmi zůstávaly. A domnívají-li se některé, že by to tak být mělo, je třeba je z této nebezpečné iluze rychle vyvést. 
Chce to jen dostatek míst v jeslích pro roční a dvouleté děti (v ČR jich je dosud skandálně málo), nabídku zkrácených pracovních úvazků a především tu správnou motivaci. (Například využití možnosti vyčerpat mateřskou dovolenou v plné výši za jediný rok je prý skvělý nápad.)

A ještě zbývá přesvědčit maminky, že jejich dětem bude v jeslích lépe. Že není ušlechtilejšího cíle, než plnohodnotné pracovní uplatnění. Zvednout trestuhodně nízký počet mužů na rodičovské dovolené (ze současných 2 %), způsobený výhradně tím, že muž je většinou starší, více vydělává a jeho dočasný odchod ze zaměstnání je pro rodinu větší ekonomickou ztrátou. O tom, že matka má jaksi k malému dítěti z podstaty blíže, nepadlo ani slovo.

Napadá mne, zda schopnost španělského národa masivně se vzepřít extrémně liberálním krokům bývalé vlády ve školství a rodinné legislativě (a postarat se o její politický pád) nějak s tím lenošením v rodinách nesouvisí. Zda milionová účast na pochodech pro život (ve srovnání s tisícovými účastmi v zemích, kde se s lenošením maminek zatočilo) není nějakým matematicky odvoditelným druhem úměry.

Je nebezpečné, když se věci dotýkající se samotné podstaty naší osobnosti a nejhlubších citových vazeb začnou posuzovat z hlediska ekonomického přínosu a notně pokřiveného vnímání mužských a ženských společenských rolí. Ten, kdo tak činí, připomíná hlupáka, který si plete odjištěný granát s tenisovým míčkem.
Moc bych si přál, aby i moje vnoučata vyrůstala na mámině klíně a ne v hejnu cizích děcek pod dozorem (sic!) vysokoškolsky vzdělané vychovatelky. Snadno by se totiž mohlo stát, že nejen na své rodiče, ale i na dědu, který se jejich zájmů tímto článkem tak zásadně zastal, by taková vnoučata úplně zapomněla.