1.

Kdy už bude jaro? Mrzne a mrzne. Mrzne. Jaký to má smysl?

Smysl to pro mě má, abych se naučil snášet nějaké potíže a nepříjemnosti.

2.

Večerní bohoslužba v našem společenství. Jemný balicí papír, do kterého Marcela (ale na jménech nezáleží) po upečení uložila plod svojí snahy (a pak do krabice od bonboniéry), se na oba chleby přilepil, takže jsem jej v kuchyňce dost pracně odlepoval. „To je lepší dát chleba po upečení do alobalu,“ radí mi jedna starší sestra, „anebo do utěrky...“ (Potěšilo mě, že si myslí, že jsem chléb pro eucharistii upekl já.) Když jsem se s chlebem vrátil do místnosti, už stála před ambonem ve váze kytice, kříž se zlatě leskl a i spor o to, jak se mají upevnit ubrusy na oltáři, se chýlil ke konci. Za chvíli byl už oltář plný květin, židle účastníků a atmosféra duchovního očekávání... Tohle mě vždycky fascinuje: jak se v tomto společenství z obyčejného sálku najednou vyloupne bohoslužebný prostor a nad ním člověk přímo cítí bílé perutě té holubice, Ducha Svatého...

3.

„Představa jezuity, který se učí řecky, studuje rétorické zásady Quintilianovy, čte si se zálibou ve spisech Ciceronových a skládá verše v nejrůznějších antických metrech, je v našem prostředí tak nezvyklá, že vyvolává spíše dojem o ironii autora takového obrazu – a přesto jde o obraz pravdivý,“ čtu svoji recenzi v pracovně vedoucího redaktora veřejnoprávního rozhlasu, celý zkroucený v pohodlném křesle; redaktor drží u mých úst malý nahrávací přístroj s velikou bambulí mikrofonu. Soustřeď se na to, o čem mluvíš, ať se nezakoktáš, říkám si, v duchu. „Těmito slovy začíná svoji knihu Jezuitské divadlo ve službě zbožnosti a vzdělanosti její autor Petr Polehla, pedagog Filozofické fakulty v Hradci Králové; knihu vydalo nakladatelství Pavel Mervart v Červeném Kostelci,“ pokračuji a snažím se opravdu nezakoktat se. Ale vím, že když se zakoktám, nic to nevadí, řeknu to znova a špatné se smaže. Život je krásný.
Končím.

„Sedm minut,“ mračí se redaktor s pohledem na display. Měl jsem se vejít do pěti minut. S lítostí škrtám, co je v mé recenzi nejhezčí, a chystám se, že tu holou kostru znova načtu. „Jo, a normálně to těm lidem říkáš, nemusíš to do nich tak pumpovat, tak hustit...“ dostávám pokyn. Ano, prosím. Tak znova.

Hotovo.

„Jo, tentokrát je to přijatelný.“ Vešel jsem se do pěti minut a také míra tlaku na hlasivky prý byla tentokrát přijatelná.

„Ale fakt nevím, jestli mi to Praha vezme, nemám to potvrzený.“ Nevadí, když vezme, fajn, když nevezme – co se dá dělat. Život je i tak velmi krásný!