Několik hodin jsem (ze záznamu) sledoval debatu o přímé volbě prezidenta v českém Senátu dne 8. 2. 2012. Vystoupilo v ní 23 senátorek a senátorů z 81 zvolených, většina s dlouhými projevy (takže se mohlo zdát, že jich mluvilo víc). V Senátu je na vše tak nějak víc času než v Poslanecké sněmovně, mluví se tu pomaleji, klidněji a většinou připraveněji. Debata je samozřejmě o to nudnější.
Jako první se (a řekl bych, že nedočkavě) chopil slova místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL). Mluvil dlouze a přímou volbu prezidenta odmítal zásadně; vrátil se i o dvaadvacet let zpátky, když vzpomínal na rok 1989; tehdy přímou volbu prosazovali komunisté ve snaze zabránit zvolení Václava Havla – a Občanské fórum, s Pithartem v čele, se jim ubránilo, a zopakoval své tehdejší argumenty; hrozil se „zmnožení voleb“ (to po něm i další řečníci), varoval dokonce před vznikem „dvojvládí“.
Debata se i pak i dál klonila spíše k odmítnutí návrhu. Odpůrci přímé volby mluvili déle, víc emotivně, květnatěji. Někdy jsem měl z jejich slov pocit, že přímá volba prezidenta nás nutně dovede do Ruska nebo přinejmenším do Jižní Ameriky. A jindy že přímá volba při jinak parlamentním systému vlády je něco naprosto šíleného – přitom právě tato úprava mezi zeměmi Evropské unie zřetelně převládá, má ji 12 z 20 republik (7 je monarchií).
Jaroslav Doubrava (ze strany severočeši.cz) pokračoval důsledně v taktice velkých stran, kterou uplatňovaly více než deset let: on je pro přímou volbu prezidenta, ale zákon, tak jak byl předložen, představuje „právní paskvil“ (Doubrava není právník, absolvoval střední školu v oboru elektro) – a paskvil on podpořit nemůže.
Rafinovaně šel na věc i Stanislav Juránek (KDU-ČSL), který si ohlídal, aby takzvaně „šlusoval“ (jak říkají lidé ze šoubysnysu), tedy vystoupil jako poslední. Začal od lesa: tedy doslovně od lesa, kde, jak uvedl, pracoval devatenáct let; pak se přes svoji babičku a černý bez přece jen dostal poměrně rychle k návrhu ústavní změny. A řekl, že „podporuje zcela jednoznačně přímou volbu, prezidenta, starostů i hejtmanů“ (ovšem o starostech a hejtmanech se nejednalo), ale je pro pozměňovací návrhy; přičemž v tu chvíli už bylo jasné, a řekl to opakovaně ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS), který párkrát využil své právo vystoupit v debatě kdykoli – že totiž kdyby se návrh vrátil do sněmovny s těmito úpravami (navrhl je ústavně právní výbor Senátu), už by neprošel, protože úpravy rušily kompromisní dohodu na podobě zákona, na které se shodly čtyři demokratické strany, tři vládní a ČSSD.
Právě to, že přijatý kompromis byl dílem vedení politických stran a nebyl dojednán na půdorysu dohody dvou komor Parlamentu, se mnoha senátorů velice dotklo a stěžovali si na to. Pokud za těchto podmínek přímou volbu přijmeme, říkal nejeden řečník, „uděláme nad Senátem kříž“, pak už se může Senát „rovnou zrušit“.
Jen vzácně zaznělo, že Senát by se neměl připravit o jednu ze svých pravomocí, jíž až dosud volba prezidenta byla.
Jinak už řečníci většinou odkládali masky a přímou volbu přímo odmítali; samozřejmě masku si zase nasazovali, ihned, když měli uvést důvody proč.
Uváděly se opravdu všechny možné jiné důvody. Například názory odborníků; počet vypracovaných posudků, které přímou volbu prezidenta odmítaly, v ústech řečníků kolísal, podle někoho jich bylo 11, podle jiného až 16. (Ministr Jiří Pospíšil, ODS, k tomu řekl, že návrh zákona připravili odborníci z pražské Právnické fakulty, a je tedy pochopitelné, že odborníci z brněnské fakulty jsou proti...)
Argumentovalo se i tím, že přímá volba neodpovídá našim tradicím. A zde jsem musel dát za pravdu místopředsedovi Senátu Zdeňku Škromachovi (ČSSD), který replikoval, že tradice není vždycky jen pozitivní, když „nepřímým způsobem byli zvoleni i Hácha, Gottwald, Husák a další prezidenti...“.
Senátoři napříč stranami hrozili, že dojde k „rozkolísáním systému“, zpochybňovali zodpovědnost a zralost voličů, říkali, lidé budou chtít zvolit „spasitele“, který za ně vyřeší všechno („i nepříjemného souseda“), a pak budou zklamaní, připomínali, že prezident nemá žádné pozitivní pravomoci, a proto nebude mít ve volební kampani co slíbit (to mi připadá obzvlášť pikantní – asi si nejeden senátor, který má ještě o hodně menší pravomoci než prezident, vzpomněl na svoji vlastní přímou volební kampaň, kdy neměl co slíbit...). Říkalo se, že rozpor mezi silným mandátem a malou pravomocí povede prezidenta k tomu, že bude jen „zdržovat a kazit“ (jako by ten současný, nepřímo zvolený, nezdržoval a nekazil), že bude „vrážet ocelovou tyč“ a dokonce zaznělo i to, že skrze přímou volbu může přijít diktátor.
Často se vzpomínalo i na předchozí volbu prezidenta členy Parlamentu a na její různé peripetie (zastrašování na záchodě, zaslání dopisu s kulkou) – a kupodivu to nebyl jen argument zastánců přímé volby, nýbrž i některých odpůrců, kteří dovozovali, že v případě přijetí návrhu to bude ještě horší...
Krátce před 20. hodinou si kluby ČSSD a ODS vyžádaly čas na rozmyšlenou (na definitivní zpracování senátorů) a Senát pak přistoupil k hlasování. Schválil beze změn sněmovní verzi návrhu ústavního zákona. Pro 49 senátorů, proti 22, zdrželi se 4.
Pokud jsem měl nějaké výhrady k přímé volbě prezidenta republiky, argumenty odpůrců mi je vyvrátily; přímá volba je jednoznačně lepší. Lidé samozřejmě vědí, že nevolí spasitele, nýbrž symbol. A o svých symbolech si mají lidé rozhodovat sami. Tedy – když už máme republiku.
Jinak si myslím, že dobrá konstituční monarchie by byla o hodně lepší.