Francouzské referendum
Nikdo nezrušil Evropskou unii. Jen v jedné důležité zemi neprošel dokument, který ? kromě jiného ? nechce zmínku o křesťanských kořenech Evropy. Ale na hranicích nebudou o nic přísnější kontroly a úředníci z Bruselu si budou i nadále lámat hlavu tím, jaké prolézačky máme mít na našich dětských hřištích... Především trapná jsou proto slova o ”hluboké krizi“, ”naprostém krachu“, ”tvrdé ráně“ či ”drtivém úderu“, kterými se hemží sdělovací prostředky po včerejší francouzské prohře Smlouvy o ústavě pro Evropu. Evropská integrace pokračuje a bude pokračovat, a to jak ve správném směru odbourávání bariér pro obchod, ekonomiku a setkávání lidí, tak, bohužel, i v nesprávném směru byrokratického a ideologického sešněrovávání kontinentu z jednoho jediného centra... Jen se to sešněrovávání do určité míry zdrží...
Odvaha většiny francouzských voličů vysmát se hrozbám i výrokům o jediné možné cestě je také triumfem dnes tiše popravované evropské demokracie. Je velice příznačné, že ještě dříve, než byly vůbec vyhlášeny definitivní výsledky referenda, už se začalo hovořit o jeho zopakování. Tedy uplatnění modelu, který se před rozšířením unie uplatnil v Irsku. Když lidé řeknou, co chceme, aby řekli, je to vynikající a výsledek referenda platí; řekli-li něco jiného, referendum se zopakuje. Jako ten starý vtip: hodíme si korunou; pokud padne orel, jdeme do hospody; pokud padne hlava, házíme tak dlouho, dokud nepadne orel... Doufejme, že u nás po této zkušenosti politikové neucuknou a slibované referendum uspořádají. A že před ním dodají do každé domácnosti, jako si dovolila Francie, kompletní text ústavního návrhu.
Osobně si myslím, ale nevydávám se za znalce francouzských poměrů, že kromě obav z omezení sociálních výhod hrála v referendu svou roli i francouzská svobodomyslnost: Francouzi opravdu nemají rádi, když jimi někdo manipuluje, když jim ten, kdo vládne, jednoznačně říká, co musejí a že nesmějí nic jiného.
Evropa je multikulturní, a byla multikulturní i přes společný antický a křesťanský základ již před poválečnou až současnou vlnou přistěhovalectví. Spojené státy evropské, pokud by vznikly, by se nikdy nepodobaly Spojeným státům americkým v tom, že by to bylo několik desítek států a vlád spojených jedním jazykem, jedním národním povědomím a společně, ve stejném duchu prožitou historií (snad s výjimkou války Severu proti Jihu). Není nic divného, že poté, co Francouzi odmítli ústavu jako příliš pravicovou, ji možná odmítnou i Nizozemci, a to jakožto příliš levicovou ? nemáme stejnou kulturu, nemáme stejné tradice, nevidíme svět stejně, nemáme historii se společnými a totožně hodnocenými hrdiny. V Evropě se rozdílné jazyky a odlišné tradice uplatňují i jinde než pouze v ghettech a rezervacích. USA svoji kontinentální jednotu mají a spontánně prožívají, protože v ní vznikly a z ní vyrostly. Pokud se někdo snaží Evropě vnutit srovnatelnou míru jednoty vnějšími politickými prostředky, neuspěje.
Samozřejmě, že výsledek referenda je i vítězství francouzských komunistů a postkomunistů, spojených zase jednou ve stejném názoru s ultrapravicí. Vítězství této koalice (i u nás existuje podobná) mi nečiní opravdu žádnou radost. Ale pokud jde o mne (a tento můj názor nesdílejí všichni spolupracovníci Skleněného kostela), i přesto bych raději hlasoval s komunisty proti ústavě, než bez komunistů pro ni. Nejpozději od případu Butiglione vnímám Evropskou unii ne výhradně, ale také, jako strukturu zaměřenou proti křesťanskému názoru na svět. Ale když jsem ve zprávách viděl, jak francouzští marxisté před referendem ožili, jakoby se jim vrátily jejich staré časy, masové navštívené mítinky, prapory, hesla, dobře mi z toho také nebylo. Ale možná, že je to vítězství komunistů nad zednáři. Pokud by se opravdu konal takovýto zápas (nejsou-li dnes už obě tyto struktury skrytě prorostlé), velmi podrobně bych podporoval tu stranu, která by zrovna prohrávala; v zájmu Evropy a světa totiž je, aby definitivně prohrály obě.
František Schildberger