Fejeton 60 let po válce 

Když se v naší zemi oslavoval konec 2. světové války, uspořádali slavnost i v jedné beskydské obci blízko česko-slovenských hranic. Před horským hotelem vyrostl dřevěný oltář ozdobený březovými větvemi a květinami. Venku ale došlo jen k zahájení; protože se strhla průtrž mračen, utíkalo se pár desítek metrů do kostela ? byl naplněný k prasknutí, ze svátečních šatů crčela voda.
 
Ptala jsem se na ty chvíle ve vlastní rodině. Na přelomu dubna a května jsem za sebou měla obchůzky kolem památníčků na jihu i severu Moravy ? při čtení seznamů padlých jsem si představovala ty ženy a děti, které po mužích zůstaly.

Antonín zatčení a výslechy v posledních měsících války přežil. Bylo mu dvaačtyřicet, když se na jaře 1945 vrátil z vězení domů, do horské chalupy ? k Anně a k jejich dvěma dcerám, třetí dítě, syn, bylo na cestě.  Byl to on, kdo velel průvodu, který vyšel z Konečné a k němuž se přidávali další lidé scházející ze samot na prašnou silnici směrem k Bílé, tam, kde se konala oslava. Vpředu šli chlapi, na hlavách červené, bílé a modré lodičky uspořádány do tvaru vlajky. ”A kdo to zorganizoval?“ ptám se. ”Asi pan učitel. Tak to tenkrát bylo. Secvičovali a organizovali učitelé, hospodští i hajní?“ ”A kdo ty lodičky šil?“ ”Asi paní učitelová s paní Matyášovou.“ Antonínova mladší dcera, tehdy šestiletá, se za hodinku rychlé chůze přiučila pochodovým písničkám ? zpívaly se vojenské i ”hašlerky“. (Některé jí později rodiče vymlouvali, že se to nesluší.)  ”Ale bylo mi líto, že tatínek nemá červenou lodičku, ta se mi líbila nejvíc. Vysvětloval mi, že jako velitel musí mít bílou.“

Lodičku z toho průvodu ve šťastném májovém dni  pak dost dlouho měli doma. Kdekdo si ji chtěl vyzkoušet.       

Renata Bělunková