Bývalá kolegyně mě zve po mši svaté na snídani. Jdeme béžovým dubovým lesíkem k jejich vile. Povídáme si s ní a s jejím manželem, taktéž bývalým kolegou. Co je nového? Kočka má čtyři koťata. Není to brzy? divím se v duchu. Jestli prý nechci jedno. No, váhám. Kočku prý dostali od svého kamaráda Otmara Olivy, sochaře z Velehradu. Dnes u nich bude na oběd. Dopíjím mléko („od krávy, kterou osobně známe“) a loučím se. Kolega musí dělat nějaký software pro televizi Noe, já jedu s dalšími přáteli na výlet; máme sraz „u mrtvého jelena“ – betonové plastiky pračlověka s uloveným jelenem na kraji parku před pavilonem Anthropos. Aby mi čekání lépe utíkalo, počítám auta, která projíždějí kolem. Až jich bude tisíc, stanovuji si, přijedou moji přátelé; nakonec přijeli až příliš brzy, i když měli mírné zpoždění: nedopočítal jsem se ani do tří set.
Jaro na Vysočině. Chata u lesa. Je teplé jarní počasí, i když ve studni zůstává ještě led. Pomáhám svým přátelům uklízet veliké větve z borovic, kterých právě skončená zima nalámala dvě velké hromady. Slunko, paseka, pohled na rybník jménem Janůvek – nádhera! Dva velké hrnky kávy, rozhovor „o žních, daních, o počasí,“ jak praví klasik (Svatopluk Ringo Čech) – o všem možném. Hodně o komunikacích. Překvapuje mě informace, že se klade nový kabel na dno Atlantiku mezi Evropu a Ameriku – ne že by to satelity nezvládly, ale kabel je o pár nanosekund rychlejší, což při nějakých kšeftech & finančních operacích hraje roli.
Nedělní oběd pod olejomalůvkou Františka Ringo Čecha (teprve po chvíli koukání si uvědomím, jak je vlastně sprostá). Pastózní Čechův způsob malby ve mně vyvolá podezření, že hladce malovaná picassovská variace výrazně podepsaná KAREL GOTT, která visí na protější zdi hospody, není originál, nýbrž reprodukce. Poněkud nepatřičně se o kus dál vyjímá originál Kristiana Kodeta, také Mistrův dar hospodě: skutečný kumštýř se chtěl zařadit mezi prominenty, a tak tu visí vedle recesistů.
Jsme v hostinci U Raušů ve Velké Bíteši. Kdysi, když ještě nebyla dálnice, se tu (přibližně na půl cestě mezi Prahou a Bratislavou) stavovali umělci na oběd – a nějak se z toho vyvinula tradice. Portréty umělců a sportovců, kteří sem chodívávali, zdobí stěny. Tak třeba naproti je Vlastimil Brodský. Dnes už ale tato hospoda poněkud vyšla z módy. I když tu začali zapracovávat do chodníku hvězdy se jmény slavňochů jako na Hollywood Boulevardu.
„To byla ta zpěvačka, co se s každým soudí?“ ujišťuje se kamarád u servírky. Prý ano. „Co? Helena Vondráčková?“ divím se. Vůbec jsem si jí nevšiml. „Tady seděla, přímo naproti,“ říká kamarád. Tady všude seděla. Stůl je v tu chvíli neobsazený, vůbec nevím, kdo tam předtím byl. Prohlížel jsem si obrazy nad jejich hlavami, Karla Gotta, Vlastimila Brodského a vůbec jsem si nevšímal hostů.
Kamarád touží ještě po sladkostech a zve nás do cukrárny. Nakrajuji lžičkou rakvičku – je vynikající. V Bíteši je všechno Velké. Na zdi tu visí obrázek prezidenta Klause a informace, že v roce 2007 dodala právě tato cukrárna dort na oslavu státního svátku. Beru do ruky šálek kafe (kdo ví, kdo z něj pil přede mnou), dnes už asi pátý, není to moc? říkám si, najednou mi šálek vypadne z ruky a roztříští se o zem, jako kdyby mi ho někdo vyrazil. Servírka zametá střepy a já se stydím jako malý kluk.
Vracíme se do Brna a ještě jdeme na jedno pivo na Šelepku.
Včera neděle byla, pondělí bude dnes a já končím sepisování deníku a chystám se k vážné práci. V televizi, která běží za mými zády, hovoří socioložka Jiřina Šiklová: „Ohrožení demokracie? Studenti volali: Dobeše do koše – taková maličkost. A ani v tom jim nikdo nevyhověl!“