Nervy na pochodu

Když jsem byla mladší, neprovdaná a bezdětná, všímala jsem si, že se v kostelích často zmiňovala rodina a v přímluvách se objevovaly modlitby za ni. Nevím, jestli je to tím, že se teď pohybuji v jiných městech a vesnicích, nebo ta správná slova přes křik dětí neslyším, ale zdá se mi, že proseb za rodiče a děti ubylo. A přitom až teď vím, jak je modlení za rodiny důležité. A jak posilní člověka vědomí, že na něho myslí také lidé mimo jeho nejbližší. Jak si váží toho, že se za rodiny modlí i ti, kteří sami rodinu nemají.

Taky v rodičovství se střídají vzestupy a pády, jsou chvíle radosti a poklidu a pak dny, kdy padáte na ústa. Vychovávat děti je prostě dřina. Nasazení a soustředění matky malých dětí je i podle odborníků podobné těm, jaká zažívají piloti a řídící letového provozu. Jak sladké jsou chvíle mazlení – naše děti se ještě rády i na veřejnosti k nám maminkám přitulí. Ale jaké jsou nejpříšernější okamžiky s dětmi během všedních dní, když jste s nimi převážně samy? Zeptala jsem se opět tří žen, mých vrstevnic a přítelkyň: „Nejhorší je, když jsem unavená a holky se začnou hádat (nebo honit po bytě nebo se prát nebo cokoli jiného). Nebo když udělají scénu na ulici nebo v obchodě. Kdybych měla jedno dítě nebo dvě, bylo by to normální. Když jsem se třemi dětmi, spousta lidí si myslí, že je to tím, že mám tři a nezvládám je. Už se mi stalo, že v takových situacích začali lidi rozebírat, jestli je to rozumné mít tři děti a že oni by to určitě nezvládli.“ (Marie) „Nejhorší okamžiky pro mne jsou, když se děti ,zaseknou‘ v tu nejnevhodnější chvíli a já se pak pod vlivem svých rozjitřených emocí snažím co nejlíp celou situaci vyřešit. Ne vždy z toho vyjdu úplně se ctí.“ (Petra)

Řada matek je v období rodičovské dovolené sama ze sebe rozčarovaná. Asi je to někdy únavou, možná stále stejným prostředím (od rána do večera se svými dětmi, případně s jinými rodiči a jinými dětmi) i stejnými činnostmi (svlíkat, oblíkat, krmit, převlíkat, zouvat, obouvat, znovu převlíkat, podat, donést, zamést, uklidit…). Stává se, že rychle ztrácíme trpělivost, ječíme, boucháme dveřmi a nádobím a padne i nějaké to ostřejší slovo. Jak dodává k horkým chvilkám Kateřina: „Někdy na děti ječím jak pominutá kvůli něčemu, co by mě před pár lety fakt nerozhodilo.“

Jaká cesta z toho vede ven? Ano, jsou to osvědčené recepty jako mít čas pro sebe, setkávat se s přáteli, kteří děti nemají nebo jim ratolesti už odrostly, osvěžit se v divadle, v kině, na koncertě. Sportovat. Jet na duchovní cvičení. A taky zadržet dech, počítat do deseti, než něco nevhodného vykřikneme, a uvědomit si, že i když míváme pocit, že naše děti hrají hru Vytoč svou matku, právě teď se dotýkáme dřeně života a žijeme podstatnou část svého snu.

Stačí totiž, aby děti onemocněly obyčejnou chřipkou, abychom si vyslechly něčí smutný příběh, a zkrotneme jako beránci. Jsme ukázkové maminky. „Taková laskavá a obětavá, jaká jsem, když jsou děti nemocné, taková bych chtěla být pořád“ – uzavírá Kateřina.

(další pokračování v úterý)