V předvečer Velikonoc 4. dubna 2012 navštívila na několik hodin Prahu kancléřka Spolkové republiky Německo Angela Merkelová; jednání s českým premiérem (především o energetice), návštěva u prezidenta, setkání se studenty (pečlivě vybranými). Vybrané otázky studentů, na které se dostalo po vystoupení kancléřky a českého premiéra, i když nebyly početné (na prstech jedné ruky by se daly spočítat), však byly kvalitní a fundované, se znalostí věci.

Jedna z nich směřovala na jeden z nových demokratických deficitů Evropské unie, když se v souvislosti s takzvaným paktem fiskální odpovědnosti tato celounijní agenda řeší formou smluv mezi státy – ale k tomu se přitom používají orgány Unie...

Velmi upřímná (až by se řeklo nestydatá...) odpověď Angely Merkelové na tuto otázku, kterou přinášíme v doslovném znění, ukazuje všechno, co nás na Evropské unii děsí: vzájemné ohledy dvou nejmocnějších zemí, Německa a Francie, které de facto stojí nad zákonem, téměř až absurdní složitost unijních byrokratických procedur spojená s natahováním práva jakýmkoli směrem, kterým se to těmto zemím jeví potřebné, celkové s klidem praktikované účelové myšlení („kde je vůle, najde se cesta, a kde je politická vůle, tam se najde už vůbec“), ale také důležitá role současné Cameronovy britské vlády, bez níž by se spleť agend a předpisů Evropské unie změnila v už úplnou zvůli...

Angela Merkelová na Právnické fakultě Karlovy univerzity řekla: „Máme různé právní formy. Máme spolupráci v rámci Lisabonské smlouvy a v této Lisabonské smlouvě existují určité protokoly. Euroskupina (= skupina 11 zemí, které používají euro) je zvláštní forma kooperace ministrů financí. Teď bychom rádi, aby se všechno, co děláme v rámci fiskálního paktu, začlenilo do skupiny evropských smluv. Ale Velká Británie řekla, že se na takovéto změně nechce podílet, ačkoliv by se to Velké Británie nijak nedotklo. Ovšem všechny změny smluv musejí být jednohlasné a to znamená, že s nimi musejí souhlasit i ti, kterých se to netýká. A protože Velká Británie řekla nikoliv, nemáme jinou možnost než udělat vlastně mezivládní dohodu. Vy jste položil tu zajímavou otázku, a sice, že přitom používáme evropské instituce. To máte pravdu. A Velká Británie nám také hned řekla, pozor, pokud komisi využijete nesprávným způsobem, pak se prohřešujete proti Lisabonské smlouvě a my bychom mohli podat žalobu. Takže jsme teď našli určitou úpravu, která je poněkud překvapující, ale prostě je nutná. A sice komise v rámci kontroly může hledět na to, jestli všechny země, které jsou členy fiskálního paktu, splnily své povinnosti, například jestli do své ústavy začlenily dluhovou brzdu, a když komise dojde k závěru, že nějaká země do neudělala, komise smí tuto zemi zažalovat před Evropským soudem. Velká Británie řekla nikoli, to komise udělat nesmí, protože by potom komise udělala něco mimo rámec svých kompetencí v rámci evropských smluv. Takže my jsme řekli, že nějaký členský stát musí tu žalobu převzít. To znamená, že komise kontroluje Pakt stability a růstu, ovšem tu žalobu musí podat nějaká členská země. Němečtí poslanci však řekli: Představte si, Německo má podávat žalobu, Německo nikdy nezažaluje Francii a Francie nikdy nezažaluje Německo – to nebude fungovat. Takže jsme našli takový mechanismus, že země, která má předsednictví a vlastně trojka, předchozí, nynější a budoucí předsednictví, podá žalobu. Je to automatizovaná procedura, která v podstatě nenakládá kompetence na bedra evropských institucí. Každý právník ví, že kde je vůle, najde se cesta, a kde je politická vůle, tam se najde už vůbec. A na základě tohoto přístupu se nám podařilo najít mechanismus.“ Also sprach Merkel.

Tak pravila Merkelová.