…chtěl něco říci, ale Surr mu lehce položila ruku na ústa a pak ho pohladila po tváři. „Tubest ryvirr,“ opakovala, „dunude tanna, umuted kal na elita olunde dunirr tanna.“
Surr, která říká tyto věty, je postava z prózy, jež se odehrává ve městě Lara a napsal ji americký univerzitní profesor Donald Ross. Surr hovoří yggurským jazykem, který si profesor Ross také vymyslel. A Donalda Rosse si vymyslel český spisovatel Michal Ajvaz ve svém zatím posledním románu Lucemburská zahrada. Tento román získal v soutěži Magnesia Littera v hlasování předních českých umělců & intelektuálů cenu jako Kniha roku. Jaký je tedy vkus těch, kdo rozhodují o vkusu českého národa?
Stačí se třeba jen letmo orientovat v současné prozaické produkci, – a Ajvazova Lucemburská zahrada je zde skutečně zřejmým příkladem – aby nám bylo jasné, proč je dnes mezi literárními vědci tak živá diskuse o realismu. Je-li totiž podstatným rysem realismu pravděpodobnost motivací a zkušenostní ověřitelnost dějů, tak právě tím Michal Ajvaz ve své Lucemburské zahradě pohrdá – s výrazným postmodernistickým nadhledem – vlastně na každé stránce. Dovoluje realismu, aby mu sloužil v detailu, třeba v zálibných popisech detailů pařížského místopisu (i bytu hlavního hrdiny s vyhlídkou právě do Lucemburské zahrady), ale dějově a motivačně si realismus nepřipouští k tělu. Ajvazovy postavy se setkávají a rozcházejí s lehkostí vánku, který na parkové cestičce shrne či odsune tu či onde suchý list. I bizarní mystický zážitek, který si hraje s motivem jiné roviny bytí, se klidně vysvětlí působením drogy, neřekne se, jaké...
V jednom však Ajvazův román není ani trochu postmoderní: atraktivita postav a dějišť se v něm neironizuje. Vše se bere naprosto vážně, bez nadhledu. Nejrůznější lákavá dějiště na planetě Zemi – a vlastně i vymyšlený svět Lary – vracejí prózu tohoto typu jako by po sto padesáti letech literárního realismu k romantickému pohrdání šedou barvou každodenní reality.
Suverenitě fabulačního nadhledu však neodpovídá vždy suverenita řeči. A některé pasáže knihy zanechávají dokonce dojem, jako by autor popisoval ne svoji vizi, nýbrž cosi, co vidí na obrazovce při sledování nějaké béčkové hollywoodské fantasy: „Objevovala se nepředstavitelná monstra a blížila se k ní, pomalu postupovala kývavou a čvachtavou chůzí, při které se houpaly laloky, odkapával sliz, odpadaly kusy masa, pukaly boláky, ze všech stran se ozývalo chrochtání...“
Bizarnost, nepravděpodobnost a naprostá výjimečnost zápletek Ajvazovy knihy jistě patří do romantického arzenálu motivů, které v pokleslé podob přežívaly literární romantismus v takzvaně brakové literatuře; odtud jej autor bere za ruku a přivádí nazpět do salónu... Jen se podívejte! Krutá, měsíce připravovaná pomsta za nevěru; vzdělanec píšící tajuplnou knihu; velmi složité, v reálu dosud neznámé stroje; bohatý Rus, který postaví pro Francouzku, do které je zamilovaný, na karibském ostrově její pařížskou ulici se všemi detaily; zpochybnění naši zkušenostní reality jako takové...
Při četbě Ajvazovy knihy se pohybujeme ve světě, kde možné je vše a logicky zdůvodnit se nemusí nic. Kde, ale to dodávám jen na okraj, protože to nepřekvapuje, křesťanské morální principy nejen neplatí, ale, řekl bych, ani neexistují... Ale převážná většina té menšiny čtenářů, která ještě čte a vyhledává nové romány současných autorů, se právě v takovémto světě, zdá se, cítí dobře. Ve světě, který je sice bizarní, zajímavý (pro mě ne), zábavný (pro mě ne) – ale zcela neskutečný.
Česká literatura, jak napsal bohemista Jan Čulík, působící v Glasgowě, ztratila jednu ze svých důležitých funkcí, totiž být procesem sebepoznání společnosti...
Anebo – že by ji plnila přece...?
Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada, Druhé město, Brno 2011. ISBN 978-80-7227-312-6
(Recenze byla v původní verzi připravena pro stanici Vltava Českého rozhlasu, natočena, ale neodvysílána.)