Na Ukrajině se bude o fotbalový titul bojovat ve čtyřech městech: kromě metropole Kyjeva také v někdejším rakouském a dodnes středoevropsky působícím Lvově (tam v posledních prezidentských volbách vyhrála Julija Tymošenková) a ve dvou rusky hovořících městech, která v našem povědomí představují už jakýsi „Dálný východ“ a patří k oporám současného prezidenta Janukovyče – v Charkově (kde je dnes Julija Tymošenková vězněna) a v Doněcku.

Ve hře je i bojkot ukrajinských zápasů mistrovství; ovšem srovnávání s někdejším bojkotem moskevské olympiády za časů Leonida Brežněva (které zaznívá z ukrajinské politiky i publicistiky) myslím není na místě: tehdy se jednalo o bojkot ze strany sportovců, účastníků soutěží, nyní se uvažuje pouze o bojkotu VIP lóží – někteří státníci pravděpodobně nepřijedou sledovat utkání svých reprezentací; i tak je to pro Ukrajinu hořké a nepříjemné, jde vlastně o pokračovaní a prohlubování izolace této čtyřicetimilionové země, která se projevila už krachem plánovaného meetingu středoevropských prezidentů na Krymu. O to víc ovšem Janukovyč prohlašuje, že žádná izolace Ukrajiny nenastává, že se nezhoršily vztahy se žádnou evropskou zemí...

Ukrajina je nešťastná země. Příliš veliká na to, aby ji Rusko, třebaže nerado, posléze oželelo jako pobaltské země, které jsou dnes v EU i v NATO, příliš již poruštěná, aby stoupenci skutečné nezávislosti měli pevné pozice. Když na začátku 90. let vyhlásila Ukrajina spolu s ostatními postsovětskými republikami nezávislost, ruští diplomaté varovali západní státy, aby si v Kyjevě nebudovaly příliš velké zastupitelské úřady...

Když jsem na setkání křesťanských odborářů ve Vídni hovořil s ukrajinskými zástupci, viděl jsem, že jim málokdo z účastníků z jiných evropských zemí věřil, když prohlašovali, že ti, kdo dnes na Ukrajině vládnou, nejsou ani tak exponenti Ruska (například ani neuzavřeli, jako Kazachstán a Bělorusko, s Ruskou federací celní unii), ale spíš je to prostě parta kriminálních zločinců... Ale tato charakteristika, jakkoli pro nás těžko představitelná, je skutečně nejbližší pravdě.

Jde o jakousi podivnou „finlandizaci naruby“ – hodně naruby; po druhé světové válce si Finové, jak známo, uhájili plnou nezávislost na Moskvě, demokratický a kapitalistický řád, ale za tuto vnitřní svobodu platili tím, že se v podstatě zřekli jakékoli zahraniční politiky – tu nahradili tichou a někdy i hlasitou podporou všeho, co přicházelo ze Sovětského svazu. Nynější ukrajinská vláda podporuje globální zájmy Ruska – a za to má z Moskvy volnou ruku, aby si na Ukrajině dělala, co chce...