1.

Lžeme v malém, ale často. Skoro pořád. Lžeme skoro všichni.

Heslo „Žít v pravdě“ se nám (většinou) velmi líbí – ale týká se velkých věcí, jako je zrada víry, podpis pod Antichartou anebo úplně dokonaný skutek nevěry – a v tom si většinou připadáme čistí... (Mluvím teď o nás, o křesťanech, ne o kariéristech a příslušnících toho, čemu se, pro mě velice ironicky, říká pod vlivem angličtiny „mocenská elita“. Toto není politický komentář – toto je malá duchovní úvaha!)

Lžeme v malém, v každodenních věcech. Usnadňujeme si tak život, zkracujeme si cestu přes cizí záhonek, jsme většinou zvyklí právě takto řešit drobné problémy... Chce někdo něco slyšet? Tak mu to řekneme. „Vidíš to stejně jako já? Máš na to stejný názor?“ ptá se kolega. Ještě jste o tom moc nepřemýšleli, a spíš to asi nebudete vidět stejně, ale není, proč kolegovi nevyhovět: „To víš, že ano, vidím to úplně stejně.“ Kolega je spokojen – vám to neublížilo! Nebo manželka, běžná každodenní situace: „Byls tam? Nezapomněls na to? Vyzvedls ty věci?“ Samozřejmě že nebyl a nevyzvedl! Ale řeknete: „No jasně, že byl! Ale mají dovolenou, budou tam až v pondělí.“ V pondělí už určitě nezapomenete, v pondělí to máte cestou a o to áčko před čistírnou pokaždé skoro zakopnete... Stalo se něco? No tak ty věci přinesete v pondělí.

Lžeme často a kněží nás ujišťují, že to není smrtelný hřích. Jenže – hříchy ne-smrtelné

vedou ke hříchům smrtelným. Tak nějak špiní vzduch, znečišťují prostředí i nás. Milion drobných nepoctivostí (říkám teď milion, exaktně ovšem nevím, kolik) a vztah je narušen, s kolegou jsme nepřáteli, s manželkou v hádkách.

Cesta přes cizí trávník, jdeme-li tudy často, se nakonec vyšlape.

2.

Něco jiného než lhaní je umění, téměř gymnastické, jak se vyhnout jasné odpovědi. To není nemravné, to dělali i světci – i andělé, přečtěte si biblickou knihu Tobiáš.

A kolikrát – a jak důmyslně! – se jasné odpovědi, když by to vedlo ke problémům, vyhnul sám náš Pán Ježíš Kristus! Ale nelhal. Evangelia jsou plná takových situací. Uvědomujeme si je?

3.

Lež bych co do mravní závažnosti rozdělil na PASIVNÍ a AKTIVNÍ.

Tou pasivní, jak jsem o ní psal, se většinou nějak bráníme, chráníme si svůj klid – ale lží aktivní už útočíme, chceme dobývat nové pozice a získávat nová území; lež pasivní je často pouze reflexní, aktivní lež už je promyšlená. Lež pasivní, to je většinou jen pohotová improvizace, aktivní lež už předpokládá určitou fikci, určitou nepravdivou vizi, pro kterou sbíráme (a vymýšlíme si) argumenty, kterou prosazujeme. Například, že kolega se ve svém kabinetu nestará o pomůcky, že náš pan farář vůbec neumí jednat s lidmi, že kdyby si práci lépe rozvrhla, nemusela by si tolik stěžovat, že jí moc nepomáhám – a tak podobně. Aktivní lež už je velké zlo.