Redaktor Lidových novin Tomáš Němeček u soudu zvítězil a Kancelář prezidenta republiky Václava Klause zveřejnila, jak jsou placeni její úředníci. Tak vicekancléř Petr Hájek v prvním pololetí letošního roku bral v průměru 111 666 korun za měsíc a Ladislav Jakl, ředitel politického odboru (a taktéž kandidát na Klausova nástupce) dostával měsíčně 103 786 Kč. Je takto vysoký plat řádný a spravedlivý? No, především si to nemyslí sama hradní kancelář – jinak by se zveřejnění tak urputně nebránila.

Ale máme skutečně právo tato čísla vědět? Nejde o průnik do soukromí? Nejde o tradiční českou závist? „V Česku vůbec nemusíš tajit, koho sis vzal večer na hotel, protože cizoložství se na Balkáně pokládá za hrdinský čin, ale prostě za žádnou cenu jim nesmíš prozradit, jaká je cena tvé práce...,“ radil zkušený Američan mladému kolegovi před jeho nástupem na pozici v Praze.

Závist je skutečně podstatná složka naší plebejské národní mentality. To všichni víme – a aniž bychom přestali závidět, jsme schopni o tom i vcelku otevřeně hovořit. Ale nejde jen o závist typu „Soused má kozu, já ne, já ji nemusím mít – ale ta jeho ať chcípne!“ Jde i – abych se nás také trochu zastal – o to, že máme hluboko, po generace, zažitou zkušenost, že bohatství u nás nevzniká z nápadů, organizační schopnosti a tvrdé práce, ale z intrik a podvodů. Že plat člověka, a kór veřejného činitele, je spíš cenou jeho známostí a konexí než jeho práce.

Připomeňme si několik samozřejmých skutečností. Má smysl nezveřejňovat příjmy lidí placených z peněz soukromých firem; takový plat je vždy dohodou dvou osob – a to není veřejná věc. I kdyby někdo v soukromé sféře bral třeba miliardu denně, je to v pořádku, pokud jde o peníze řádně zdaněné a předtím řádně vydělané (bez podvodu, nátlaku, zneužití dominantního postavení na trhu...). Všechny peníze v soukromé sféře, nejde-li o trestný čin, jsou vlastně prostředky, které lidé dobrovolně přinášejí za nějaké zboží anebo službu; kdyby nechtěli, nemuseli by pustit ani korunu. Jiné je to ve sféře veřejné správy a vůbec veřejné moci, kde se rozdělují peníze získané od občanů pod hrozbou násilí. A občané mají právo vědět vše o jejich využití. A také se k tomu využití vyjadřovat a také je kontrolovat.

„Já jim ty peníze přeju,“ prohlásil k tomu v České televizi jiný redaktor Lidovek, Petr Kamberský, „ale pan prezident by jim je měl platit ze svého...“