Včerejší (29. 8. 2012) odvolání policejního prezidenta Petra Lessyho ministrem Janem Kubicem. Předně: nechce se mi o tom psát – protože o tom málo vím. Málo o tom vím, ale nemohl bych toto své tvrzení, že o tom málo vím, ničím doložit – je to jen můj pocit; informacemi, rozbory, rozhovory s relevantními i irelevantními činiteli tohoto dění totiž média doslova přetékají...
Co je nejnápadnější, co je nejhlasitější a k čemu bych se proto chtěl vyjádřit nejdřív, je křik České strany sociálnědemokratické. Nebyla snad dosud v českých dějinách ukřičenější, uprskanější politická strana, než je současná sociální demokracie. Tejc, Zaorálek, Dienstbier i Sobotka, další páni ječí jak Viktorka na splavu a spustí kdykoliv, na jakékoli téma týkající se vlády; spustí k věci i od věci – hlavně, že je to agresivní. Ačkoli uznávají, že ministr Kubice v ničem neporušil zákon, kladou jej socani na stejnou úroveň s komunistickým ministrem Noskem – oni, kteří sedí v jednom hrnci s nereformovanou komunistickou stranou, se nestydí používat jméno komunistického zločince jako klacek na člena demokratické vlády. Proč jej rovnou nesrovnají s Adolfem Hitlerem anebo s Caligulou? Opoziční strana má kritizovat vládu – ale má to činit s určitou, alespoň minimální, kulturou, s určitou, alespoň minimální, věcností a pokud možno – i když vím, že právě to je pro současnou českou sociální demokracii, především z mentálních důvodů, prakticky nepřekonatelný problém – a pokud možno i pravdivě...
Druhá otázka je, že ačkoliv ministr Kubice neporušil zákon (byť Lessyho advokáti účelově tvrdí opak), celá věc je opravdu krajně podivná.
Český policejní prezident má ojediněle silnou pozici; ministr vnitra jej sice jmenuje, ale nemůže jej odvolat, pokud se prezident nedopustí „zavrženíhodného chování, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobré jméno bezpečnostního sboru“; toto bylo uzákoněno v reakci na předchozí politické výměny na postu šéfa policie... Ministr vnitra musí mít ale důvěru k policejnímu šéfovi, jinak se oběma jejich práce nemůže dařit, to se všeobecně uznává. V letošním roce z členských zemí Evropské unie odvolali své policejní prezidenty ministři vnitra v Německu a ve Slovinsku...
Dobře, u nás se policejní prezident, aby mohl být odvolán, musí dopustit trestného činu; Lessyho však obvinila Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS) ve věci, kterou už předtím jednou odložila jako bezvýznamnou. A ministr jej odvolal tentýž den – i k údivu řady koaličních politiků. A ihned jmenoval jeho nástupcem Martina Červíčka, partnera poslankyně za ODS Jany Černochové, který je navíc označován za člověk bývalého ministra se špatnou pověstí Ivana Langra – Červíček ovšem tvrdí, že se s Ivanem Langrem neschází... Komu má občan věřit?
Třetí problém je osobnost samotného Petra Lessyho; vůči ministrovi, svému bezprostřednímu přímému nadřízenému, se choval s tak bezpříkladnou arogancí a neposlušností, že by to rozčílilo i kus šutru. (Až se pozorovatel Lessyho chování ptal: má snad nějaké supersilné zákulisní krytí? nebo se jen prostě spoléhá na svou faktickou neodvolatelnost? nebo se zbláznil?) A za necelé dva roky svého pobytu v nejvyšší policejní funkci se Petr Lesy dostal do konfliktů i s premiérem nebo s ministrem financí...
Jeho nespornou a nedocenitelnou zásluhou ovšem je, že umožnil řadu zásadních policejních vyšetřování tím, že zrušil nařízení svého předchůdce, že se politicky citlivé kauzy mají hlásit na policejní prezídium – odkud už údaje přímo plynuly k těm, kterých se týkaly... Otázka, zda právě to nebylo důvodem Lessyho služební likvidace, tak nemůže člověka nenapadnout.
Lepší než sledovat veřejné dění v České republice je dívat se na hollywoodské filmy; tam je nejpozději do dvaceti minut od úvodních titulků naprosto jasné, kdo je padouch a kdo je hrdina.