Seděli jsme (kněz, sochařka, terapeutka, novinář...) po nedělní mši svaté hezky pospolu v příjemné restauraci u velikého stolu a obědvali jsme. Měli jsme radost z jednoho z posledních, asiže posledních, letošních letních dní, a protože jsme nechtěli jen tak marnit čas, snažili jsme se – ale docela spontánně – mluvit i u oběda o závažných věcech.

„Když chtěli ve fabrice obsadit místa soustružníků,“ řekl jeden z lidí u stolu, „museli dovézt Vietnamce, jinak to nechtěl nikdo dělat, ale ne Vietnamce od nás, ty, kteří tu žijí už dlouho – ale Vietnamce rovnou z Vietnamu. Prostě u nás už nikdo nechce pracovat ve strojírně, a tak sem přichází tolik cizinců.“

„Pracoval jste někdy u soustruhu?“ zeptal jsem se.

„Ne...“

„Já ano,“ řekl jsem. (Není nad to, když někdo může v abstraktní debatě přijít s konkrétním zážitkem, pomyslel jsem si.) „Ne dlouho, jen o prázdninách jako student, ale pracoval jsem u frézy i u soustruhu – a docela s úspěchem, nic těžkého na tom totiž není, pokud člověk obrábí pořád jen stejné součástky. Bylo to za komunistů, tenkrát to bylo povinné, už tehdy měli totiž málo soustružníků – a mohli tam nahnat studenty, tehdy to šlo.“ Tedy jen muže, vzpomněl jsem si, feministická teorie byly tehdy jen v plenkách, pokud se to takto genderově nekorektně může říct.

Nabral jsem si játrový knedlíček z polévky a pokračoval ve vzpomínkách. („Paměti soustružníka“ – úžasné téma!)

Ve fabrice se mi líbilo... Pil jsem sedmistupňové pivo (které se tehdy prodávalo v kioscích přímo ve výrobní hale, to byly časy!), povídal si o pauzách s dělníky a cítil jsem bezpečí z toho, že skoro nic nemusím, mám vlastně jen minimum povinností – a vydělávám si dost peněz na živobytí...

„Ale nikdo tam nebyl rád,“ řekl jsem nahlas, „ani já bych tam nechtěl být natrvalo, nikdo nechce pracovat v továrně, pokud má jiné možnosti... Není to práce, která by člověka naplňovala a uspokojoval jeho ambice, které každý z nás má...“

Svět je jenom jeden – a je dneska propojený. Je přirozené, že člověku jsou cizí lidé cizí, ale pokud nikdo z nás, ani vy, ani já, nechceme pracovat u soustruhu, pak nám nesmí vadit, že místa jsou obsazována lidmi natolik chudými, lidmi, kteří mají tak málo možností, že o práci ve strojírenské fabrice ještě stojí... A pokud pocházejí z jiné tradice a mají jinou kulturu – a jinou barvu pleti, nesmí nám to vadit. Nic z toho totiž není chyba ani hřích.“