Týden není dostatečnou dobou k tomu, aby člověk zemi poznal. Avšak postačuje k tomu, abyste si odnesli pár postřehů, střípků a srovnání. Rád bych se o některé podělil.

1.

První překvapení čekalo nedaleko německých hranic (z mnoha důvodů se vyplatí jet na sever Polska přes Německo), ve městě Świebodzin. Tohle dvaadvacetitisícové město se od letoška pyšní 33 metrů vysokou sochou Krista Krále, druhou nejvyšší na světě (je o 3 metry vyšší než známá socha v Rio de Janeiru; jen socha v Bolívii ji převyšuje). Před pár měsíci jsem  v českých médiích zaznamenal několik článků o umanutosti místního faráře a trpném přihlížení místních obyvatel. Nebýt těchto článků a manželčina letmého pohledu ze silnice, asi bych tenhle monument nikdy nenavštívil. Okolí čerstvě vztyčené sochy se teprve upravuje, dokončuje se přístupová cesta se zastaveními křížové cesty, parkoviště, nedaleko roste hotýlek či poutní dům.

Přijíždějících lidí je tak akorát. Přicházejí se pomodlit, vyfotit se před sochou, koupit suvenýry. Ve tvářích se většinou zračí překvapení nad velikostí sochy, která se tyčí na osmimetrovém umělém vrchu nad rovinatou krajinou západního Polska.

Naše dospívající děti jsou sochou nadšeny. O rýpavých článcích nemají tušení a já jim radost kazit nebudu. Napadá mne, že i tento počin je svého druhu odpovědí na křiklavé poutače nedalekých prodejen Tesco a Polo, silniční billboardy a všechnu to veteš, která křičí z obrazovek, monitorů a vím já čeho ještě.
  
Nedaleké Sanktuárium Božího milosrdenství s poutním areálem, vystavěné v devadesátých letech, svědčí o tom, že to místní, dnes již osmdesátiletý farář myslí s Pánem Bohem nade vši pochybnost vážně.  A je mi celkem ukradené, říká-li tomu někdo umanutost nebo, lépe, svaté nadšení.

2.

Druhý poznatek mám z městečka Tuchola ve středním Polsku. Nevím, čím jsme si to zasloužili, ale nás Čechy mají Poláci rádi. Jdete po ulici a s manželkou česky rozprávíte. Jen tak vás zastaví pán nebo paní a ptá se: „Češi nebo Slováci?“ Po vaší odpovědi vám potřese rukou nebo vás dokonce obejme a říká něco jako: Češi, bratři, Slované, Havel, není vám líto, že se váš stát rozdělil, a podobně. Tak tohle v městečku na řece Brdě můžete zažít třikrát za den.

Podobné jsou reakce v obchodech a restauracích. Všude o vaší češtině s polskými koncovkami, prokládané ruskými slovíčky, zdvořile řeknou, že mluvíte „bardzo ladne“ (velmi pěkně). Nebýt manželčiných kritických poznámek, propadl bych sebeklamu, že jsem na jazyky vyslovený talent.

Při cestě turistickým vláčkem jsme seděli naproti mamince se dvěma malými dětmi. Po chvíli maminka svým dětem, a tak trochu i nám, řekla: „Vidíte děti, to jsou Češi. A nikdy jsem si nemyslela, že jejich řeč je tak podobná naší. Skoro všechno jsem jim rozuměla.“ Naštěstí jsme s manželkou chválili krásy Polska a sympatie místních obyvatel. Na každý pád vás po dvou třech dnech překvapí, jak si jsou naše jazyky blízké a s jakou rychlostí se vám daří porozumět psanému i mluvenému slovu.

3.

Do třetice nabízím malé srovnání.

V každém městečku narazíte na válečný pomník nejčastěji s nápisem „Největším synům Polska“. Seznam jmen, jak jsme v Čechách na pomnících zvyklí, na něm chybí. Asi proto, že pomníky nelze stavět desítky metrů do výšky nebo s nimi zabrat celý park.
 
Polské pomníky nepřipomínají jen oběti okupační zvůle (jak je tomu u nás), ale především padlé vojáky, kteří se na obranu své země postavili se zbraní v ruce.  A také padlé v povstání, proti němuž jsou pražské květnové události z roku 1945 jen zanedbatelnou epizodou. Připomenou vám, že polský národ, tváří v tvář značné materiální převaze, drcen ze dvou stran armádami nejbestiálnějších režimů, které dalo 20. století světu, krvácel, bojoval
a umíral. A tohle semínko vzdoru a národní hrdosti, vložené do každé kolébky, nese dodnes svoje ovoce. Poláci jsou hrdí na svůj národ. A přes důslednou mediální masáž ve většině i na svou víru. Možná proto máte v Polsku pocit, že zatímco nám Čechům dávno ujíždí půda pod nohama, Poláci přes problémy a zaškobrtnutí stojí pevně a mají se o co opírat.

4.

Poslední postřeh pochází od moře. Balt je živel. Včetně teploty vody, která letos ve vrcholném létě dosáhla 19 Celsiových stupňů. Přesto se v každém pobřežním městečku i každé vesničce horečně staví. Hotely, penziony, kempy s chatičkami. Těžko naleznete dům, na němž by nevisela cedule „pokoj k pronajmutí“.

A to vše především pro Poláky, protože jiné národy sem téměř nejezdí. Čecha jsem za celý pobyt nepotkal ani jednoho.
 
Všude je znát úporná snaha využít evropských dotací (příslušný program se jmenuje Jižní Balt) a vyfutrovat skomírající pobřežní ekonomiku turismem. Mám-li být upřímný, sám bych na tento podnikatelský záměr nevsadil. Již dnes se trochu exotický, severský ráz sídel vytrácí.  
Opravdu netuším, kolik turistů bude zvědavých na baltskou variantu letovisek hyzdících pobřeží Jaderského moře.
 
Moc bych Polákům přál, a taky ve vší skromnosti radil, aby se drželi svého a líbivému zpěvu evropských sirén naslouchali s krajní ostražitostí.
 

Świebodzin viz
http://www.youtube.com/watch?v=m0_PCS5OiCU&feature=related