Prožil jsem letos v létě dva týdny v Itálii, především v Římě. Do Věčného města jsem přijel po 38 letech od své předchozí návštěvy; to je myslím velká výjimka: čeští katolíci si totiž v uplynulých dvaceti letech svobody zvykli jezdit do Říma jako domů...
Člověk si samozřejmě v Římě velice všímá liturgie. Zajímá ho, jak se slouží „tam, kde stojí církve skála“. A to nejen v chrámu svatého Petra a ve velkých bazilikách, ale ještě víc jsem chtěl poznat liturgii v obyčejných kostelech na římském předměstí.
První poznatek: slouží se vcelku stejně jako u nás; žádný větší rozdíl jsem nevypozoroval. A to platí v dobrém i zlém, například co se týče úrovně zpěvu žalmu, která také v Římě není vždy příkladná. Praxe ve Věčném městě a u nás se (kromě lidového zpěvu, ale to je známá věc) snad výrazněji liší jen v jediné věci: při modlitbě Otče náš všichni, i věřící, zvednou dlaně. Tak jak se to i u nás modlí v některých nových hnutích.
Věřící přijímají Nejsvětější do úst i na dlaň, v poměru obou forem asi takovém jako u nás. Setkal jsem se ovšem i s tím, že mi kněz odmítl podat na dlaň – jenom tak lehce zavrtěl hlavou a vyrazil proti mému obličeji gestem tak razantním, že jsem úlekem otevřel ústa – a do nich mi vložil Sanctissimum... (No dobře, když myslí; já nemám problém ani s dlaní, ani s jazykem a ani s podáváním lžičkou, jako je to v byzantském ritu.) Ale toto se mi stalo jen jednou (bylo to v kostele Scala santa, poblíže Lateránu).
Ovšem nápadná změna pro toho, kdo přišel do italského kostela po 38 letech, se týká módy. Tehdy se nejen v Římě, ale v celé Itálii dbalo na slušné oblečení: povinné byly i dlouhé rukávy – ale dnes se i v samotném Římě vidí v kostelích ženy s velkými výstřihy, s holými rameny, s nahými zády – a nikomu to už nevadí; nejde přitom jen o turistky, ale i o věřící, nejen o cizinky, ale i domácí. I Itálie se dost přiblížila Africe.
„Moje farnost“ Santa Catarina di Siena v devátém římském obvodu byla docela živá. Před nedělní mší svatou pan farář procházel mezi lidmi, bavil se s nimi, až jsem si říkal, kdo vlastně bude sloužit, a najdou zmizel v zákristii a na minutu přesně – bez jakéhokoliv zazvonění – se objevil v kostele v ornátu a začala mše svatá. Působili tam tři kněží, kromě pana faráře, dosti typického Itala (doufám, že se nemýlím, na jeho původ jsem se neptal) dva kooperátoři; jeden urostlý černoch a druhý droboučký Asiat. Italové nejsou rasisti. (Nejlepší bylo, když černošský kněz vítal skupinu japonských poutníků „u nás v Římě“.)
Ale je smutné, že Řím má sice stále dost věřících, ale ne už tolik kněžských a duchovních povolání... Když jsem korzoval po via del Corso, kde ovšem kromě mondénních obchodů je i krásný kostel v každém domovním bloku a většinou je to kostel klášterní, nemohl jsem si nevšimnout, když jsem pozoroval řeholníky, kteří se přišli do kostela pomodlit hodinky nebo růženec (někteří byli v hnědém, někteří bílém, někteří v černém), že ti starší z nich jsou evropského typu, ale snad všichni mladší třiceti let jsou odjinud než z Evropy... Jak mi říkali místní, na přijetí do římských klášterů jsou prý na Filipínách pořadníky – a dostanou se tam jenom nejlepší z těch nejlepších; což je dobře. A vůbec: Řím byl vždy město přistěhovalců; vždyť ani svatý Petr ani svatý Pavel se zde nenarodili.
Když jsem se ve všední den blížíval ke „svému“ kostelu, bylo to krátce po sedmé, vraceli se právě běžní Italové z práce: u každého druhého činžáku stál někdo s klíčem a otevíral si domovní dveře... Měl jsem už po pár dnech pocit, že jsem jeden z nich...
- - - - -
První část poznámek z Itálie viz:
http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2784:a&catid=19:fejetony&Itemid=19