Chvála Kristu!

Milý Františku,

moc Vás zdravím, přeji požehnaný sychravý podzim a posílám jakousi úvahu, ke které mě včera inspirovalo krátké sledování vysílání nově vzniklé televize Pětka. Nejprve jsem z toho byl trochu v šoku, pak jsem to konzultoval se svou nevěřící manželkou a k mému zděšení byla i ona v šoku... Mám pocit, že společnost je tak nemocná v základním vnímání pravd, že to lze směle přirovnat k morové epidemii ve vztahu k nemoci těla.

Za alarmující považuji to, že se všichni tváří, že jde o běžný, snad emancipační trend a je to dokonce výborné. Včera mě z toho až zamrazilo.

Přeji Vám hodně Božího požehnání a radost z každé Vaší služby Pánu!

Eduard K.

V průběhu nedělního (4. 11. 2012) odpoledne jsem čistě ze zvědavosti zapnul nově vzniklý televizní kanál Pětka. S děsivým překvapením jsem zjistil, že ač se o svět kolem sebe zajímám, je mnoho „nových trendů!“ v chápání života „moderního“ člověka, které zůstalo mému zraku doposud utajeno...

Nejprve jsem měl možnost vidět část jakési seznamky. Vybraná osoba na ulici oslovuje náhodně procházející lidi s otázkou, zda by s ní nešli na rande. Když konečně někoho „lapí“, je jim nabídnuta luxusní limuzína, která je veze po Praze. V průběhu jízdy pak pár spolu hovoří a seznamuje se. Za nějaký čas jim je štábem nabídnuta akční forma bližšího seznámení. První spočívá ve hře, která se zřejmě s úspěchem rozvíjí, já o ní slyšel poprvé. Jmenuje se sexy-ragby a hrají ji dívky v plavkách a hlavním smyslem je uchvátit míč formou „válení se“ po soupeřce. Do této hry je tedy mladý muž zapojen společně s dívkou, se kterou se seznamuje. Oplzlé komentáře moderátora mají dokreslit toto počínání.

Další zábavou je návštěva kasina, kde mladík hraje poker a „vtipným“ smyslem je, že za každou prohranou hru musí něco svléknout. Celá trapnost končí, když je v trenýrkách.

Pak už se jenom rychle oholí, což jeho potencionální partnerka okomentuje tím, že už si ani nepamatuje, kdy pro ni nějaký muž udělal něco takového (rozuměj tak obětavě velkolepého). Nicméně se pár nakonec dohodne, že do budoucnosti vážný vztah budovat nechtějí, což velmi mrzí moderátora, který by je pravděpodobně nejraději ještě týž den viděl spolu v posteli.

Následuje krátká ukázka z dalšího dílu, ve které muž ve středním věku na počátku seznamování v limuzíně klade své partnerce otázku, jaké polohy při sexu má nejraději.

Po bloku reklam začíná další pořad s názvem Maminka, který uvádí pravděpodobně vzor maminkovství v naší zemi. Jde o ženu, která své dítě počala se svým ženatým nadřízeným, který se následně, ač otec tří dětí, rozvedl.

To je už na mě moc, takže televizi vypínám.

Co s tím? Nejprve jsem byl naštvaný, že něco takového nějaká televize vyrábí. Pak mi ale došlo, že jde pravděpodobně o něco běžného, co je díky mému věku, ač není zas tak vysoký (40), pro mě zcela neznámé.

První myšlenka byla: no a co, mě se to přece netýká, ať si takto žijí. Já jsem křesťan, v kostele a s Bohem je mi dobře a ostatní mě nezajímají... Dokonce jsem měl na sebe vztek, že jsem tu televizi vůbec pouštěl.

Pak mi ale došlo, že z těch lidí, které jsem tam viděl, nebyl vlastně nikdo šťastný. Že šlo o jakousi smutnou karikaturu života, při které se všichni tvářili, že jim je všechno jasné a že přesně vědí, jak ten život žít. Ve skutečnosti se smyslu života nedotýkali ani vzdáleně.

Cítím, že touto „chorobou“ je naše společnost nemocná stále více. Jednoznačně hříšné chování povyšujeme na normu a dokonce na něco, co nás činí v pozitivním smyslu zajímavými. Ale hřích nemůže být nikdy povýšen na pravdu a lidskou běžnost.

Jako křesťané bychom neměli být k tomuto trendu lhostejní. Měli bychom Boha prosit o milost vlité lásky, která nás uschopní přinášet lidem Krista. Přinášet lidem pravdu, která je po všechny věky stejná, neboť jsme si ji nevymysleli my, ale ten, který nás stvořil a od počátku miloval. A miluje i všechny ty zbloudilé, kteří v dnešní době ovládají mediální svět. Snažme se ve svém okolí těmto lidem pomáhat, otevírat jejich srdce této lásce a nepřijímejme tyto trendy jako něco samozřejmého.

V naší zemi a celé Evropě není předně krize ekonomická, ale duchovní. Ještě nikdy se lidé neměli hmotně tak dobře a ještě nikdy na tom nebyli duchovně tak špatně.

Myslím, že bychom se měli, mocně posíleni církví a Svatým otcem, který vyhlásil Rok víry, skutečně odevzdat do Boží vůle a modlitbou, půstem a oběťmi nechat Nejvyššího, aby i skrze nás Evropu duchovně obnovil.