Píšu tento komentář ani ne osm hodin poté, co Poslanecká sněmovna většinou ne sto jednoho, nýbrž dokonce sto dvou hlasů přehlasovala veto oranžového Senátu... Téměř již jako nekonečný vnímaný příběh českých církevních restitucí se (bez pár dní třiadvacet let po pádu komunistického režimu) dostal, docela náhle a nečekaně, o kus dál ke svému happy endu... V tuto chvíli už návrat církevního jmění závisí jenom na podpisu prezidenta – ale i kdyby se nevyzpytatelný Václav Klaus rozhodl spíše v duchu svých někdejších slov o církvích jako o pouhých soukromých spolcích než podle novějších výzev, aby církve hrály větší úlohu ve společnosti, má dnes vláda v Poslanecké sněmovně dost hlasů i na přehlasování jeho případného veta... V zásadě tedy, nestane-li se něco skutečně nečekaného, už je rozhodnuto.

Mám z toho radost, mám z toho pochopitelně radost – nejdříve z hlediska lidské spravedlnosti, že neuspěli ti, kteří se nestyděli o církvích jakkoli lhát, hanobit je a vyvěšovat billboardy à la nacismus a stalinismus, ale především z hlediska věčnosti; Bůh, který dokázal vrátit nám (ano, nám, i my jsme církev a církevní majetek je i náš) podstatnou část jmění, které se nashromáždilo ne z krádeží, jak pořád dokola melou socialisté s komunisty, ale vznikalo po staletí z dobrovolných darů chudých i bohatých, kteří tak chtěli přispět ke spáse nesmrtelných duší.

„Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování, abyste byli bezúhonní a ryzí, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného,“ říká nám svatý apoštol Pavel (Fil 2, 14). Bůh píše rovně křivými čarami. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi se svezl s celou girlandou zákonných rozhodnutí, jimiž nová většina ve sněmovně vrátila do hry penzijní reformu (nesporně spornou), jejíž ustanovující zákon nechal prezident Klaus mlčky projít, ale nezbytný prováděcí zákon pak potměšile vetoval, a schválila i o procento vyšší DPH, čímž otevřela možnost přijmout na příští rok státní rozpočet s jakž takž ještě přijatelným deficitem (daně dnes zvyšují i pravicové vlády napříč celou Evropou).

Samozřejmě že bylo cosi divného v pozadí: těžko se dá uvěřit, že by exministr školství, který je jistě známá větrná korouhvička, změnil názor pro nic a za nic, těžko uvěřit, že by se tři poslanci z nejvlivnějších a nejznámějších jen tak – ze dne na den – vzdali mandátu, tak jak se ho vzdali...