Na mapě České republiky se rozsvěcuje jedno červené světélko za druhým: v Ústí nad Labem bude vládnout první komunistický hejtman – první novodobý nástupce rudých předsedů krajských národních výborů; jinde vítězní sociální demokraté uzavírají jednu dohodu s komunisty za druhou, ať již o tiché podpoře, jako na Vysočině, to je spíše výjimka, nebo o společné vládě. Krajské úřady bez komunistů u moci aby pohledal. Tak v Brně socialisté povládnou spolu s lidovci a v Pardubicích s místní koalicí. Jen na Liberecku, v jednom z nejprokorumpovanějších krajů, přišlo k volebním urnám dost nelevicových voličů, aby se podařilo uzavřít koalici nejen bez komunistů, nýbrž i bez socialistů.
Celostátní mediální pozornosti se dostalo dobře připraveným a poměrně ostrým protestům ve Zlíně (petici za několik dní podepsalo na pět tisíc lidí!), kde vítězní socialisté uzavřeli koalici s bolševiky a zemanovci, ačkoli měli i jiné možnosti; ale demonstrace proti vládě komunistů, jakkoli menší a méně transparenty a uniformami vybavené, se konaly i jinde, například v Karových Varech.
Máme se bát? Říká se, že na komunální a krajské úrovni nemají komunisté možnost uplatnit svoji ideologii. Není to tak úplně pravda. Jen si povšimněme, že všude tam, kde budou zasedat v krajských radách, říkají si komunisté o rezort školství – a sociální demokraté, kterým jde ovšemže především o finančně lukrativní veřejné zakázky, jim školství ochotně dávají.
Co bude dál? Po příštích anebo nejpozději po přespříštích volbách budeme mít, po desítkách let, opět komunistické soudruhy ministry. A budeme s tím muset nějak žít.
Máme se bát? „To způsobují baktérie, které normálně žijí v těle, ale nijak viditelně neškodí,“ vysvětlila mi lékařka, když jsem se jí ptal, co mi vlastně je, „ovšem když je organismus výrazně oslaben jako teď u vás, tak jej napadnou...“ Tak tak je to! Komunisté dnes samozřejmě nemohou zřizovat koncentrační tábory, posílat své odpůrce na uran, odpírat středoškolské vzdělání dětem těch, kdo se nechali vidět na bohoslužbách, nemohou obehnat stát dráty napuštěnými elektřinou a nepustit nás ven – nic z toho.
Ale nemám pochyby o tom, že o toto vše a o mnoho dalšího se pokusí, pokud by došlo k nějakému celoevropskému ekonomickému nebo sociálnímu kolapsu. A jakkoli totální kolaps vypadá pro nejbližší dobu nepravděpodobně, kdo nám může zaručit, že ještě za našeho života nenastane?