Je to tak trochu mánie. Navštívím-li na dovolené nějakou ves, zajdu na místní hřbitov. Dávno jsem si všiml, že o kulturní úrovni obce a duchu jejích obyvatele vypovídá místo posledního odpočinku víc, než se obecně míní. A proto dovolte malé, podušičkové zamyšlení.

Je faktem, že Češi si hřbitovů i hrobů svých předků váží. A pečují o ně. Mýlil by se ten, kdo by za nejnavštěvovanější místo v obci považoval restauraci, kulturní dům nebo kostel. I v pěkném nečase, dlouho po Vánocích nebo památce všech věrných zemřelých, skoro vždycky na hřbitově někoho potkáte.  O Vánocích hřbitovy září do noci, každý hrob je obložen chvojím, věnci a květinami. Přesto lze nalézt krajové rozdíly, které činí mnohé hřbitovy jedinečnými.

Radostí je navštívit hřbitovy na Moravě nebo třeba v jižních Čechách. Lesy křížů, nádherně opravené kaple nebo kostelíky uprostřed nich, centrální kříž či socha Krista. Vzorně uklizeno. Kříž zdobí i většinu nových náhrobků. Dlouho mi nešlo do hlavy, proč i v poměrně malých moravských vískách mají hřbitovy dva, a to důsledně oddělené. Veřejné cedulky mi nepomohly. Na stopu mne přivedl častý motiv kalicha vyskytující se hojně na jednom ze hřbitovů. Konfesijní příslušnost rozdělila obec natolik, že sousedé nemohli ležet na hřbitově vedle sebe. Ty důvody dnes nejspíš pominuly, ale z rodinné tradice se pohřbívá pořád „pod anebo nad kostelem“.  

Něco takového od nás, ze západu středních Čech, neznám. Tady máme hřbitov jen jeden a náboženská příslušnost již drahně let nehraje podstatnou roli. Vlastně se pomalu vytrácí.  S každým zanikajícím hrobem mizí další kříž a je nahrazen ladnou křivkou urnového hrobečku z leštěného mramoru. Kříže na nových hrobech jsou velkou výjimkou.

Samostatnou kapitolou jsou hřbitovy v bývalých Sudetech. Z těch je mi vždycky smutno, ať jsou staré německé hroby pokryty spadaným listím a travou, nebo vyšňořeny péčí rodáků. Na výstavných náhrobcích můžete nalézt novodobé nápisy a básně, které vám připomenou, jak zoufale strastiplné a trnité byly osudy Sudet a jejich obyvatel.
 
Jsem asi velký fantasta, ale představuji si, jaké by to bylo jít dnes po vyšperkovaném náměstí v Horní Blatné, Jáchymově nebo Perninku, číst dvojjazyčné nápisy a poslouchat sudetský dialekt. Jak jiné by byly Krušné hory. Jenže to bychom museli všichni vědět, že jsme především děti Boží a až potom Češi, Němci, Židé.

Na závěr jsem si nechal náš, senomatský hřbitov. Byl založen v roce 1884 a dělí se na tři části. V levé polovině, rozdělené na čtvrtiny barokním kostelem svatého Štěpána, odpočívají obyvatelé Nouzova (pod kostelem) a Hostokryj (nad kostelem). Celá pravá polovina patří Senomatům, které jsou ze všech částí obce tou nejlidnatější.

V roce 2011, při stavebních pracích, bylo v těsné blízkosti hřbitova nalezeno pohřebiště ze starší doby železné. Vévodil mu rozsáhlý mohylový hrob náčelníka. Z kosterních pozůstatků chyběla hlava. Zřejmě posloužila jako trofej silnějšímu nepříteli. Zbývající hroby jsou žárové. Hromádka popela v hliněné nádobce zakryté talířkem.        

Četl jsem nedávno doporučení německých biskupů, které nabádá věřící, aby se vrátili k pohřbívání svých zesnulých do země. Úcta, se kterou přistupujeme k našim zemřelým předkům, hodně vypovídá o nás samých. O našem smýšlení, naší víře, duchovní hloubce naší kultury. Rád bych se mýlil, ale dnešní senomatský hřbitov se v jistém ohledu začíná podobat nedalekému pohřebišti. I když mu prozatím schází rozptylová loučka. 

Nepíše se rok 620 př. K., ale rok 2012. Nejsme o nic chytřejší ani vzácnější, než byli dávní obyvatelé zaniklého hradiště. Ježíš Kristus za ně zemřel stejně jako za nás.

Ale my přece Krista známe. A to je veliká výsada, na kterou jako bychom zapomínali. On nám přece slíbil, že s námi bude po všechny dny až do konce světa.  

Proto věřím, že ona pohanská, a přesto chvályhodná pieta, se kterou lidé dnes na hřbitovy přicházejí, se může proměnit v křesťanskou naději. Protože pohanství, to je slepá ulička, která vede leda tak k stínání hlav pro zastrašení nepřítele.