Se skupinou českých a německých učitelů jsem v rámci semináře Pamětní místa jako místa učení a budoucnosti navštívil i Památník Lidice. Byl jsem tam podruhé a z celé tragédie mnou opět nejvíce pohnulo sousoší dětí, které byly z větší části zplynovány v nákladních automobilech, do jejichž kabin byly odváděny zplodiny z motoru. Pohled na dvou-, tří- nebo čtyřleté děti, které odtrženy od svých rodičů neměly vůbec žádné zdání, co se děje a proč, je hodně silnou kávou asi pro každého. (Vzpomínám na to ve dnech, kdy celý svět strnul při zprávách o událostech v Connecticutu.)
 
Součástí návštěvy Památníku byla i přednáška odborníka na holocaust a události v Lidicích. Zaujalo mě jedno konstatování, které jen tak mimochodem zaznělo ve výkladu: na základě nejrůznějších sociologických, psychologických, psychiatrických (a já nevím jakých) výzkumů máme docela přesnou představu o tom, jak a co spouští v lidech, co je v nich nelidské; víme i to, jak si lidé své nelidské chování dokáží racionalizovat, obhájit, jak ho dokonce dokáží prezentovat jako něco nutného a jiným lidem prospěšného – na co však žádná věda nedává odpověď, je otázka, kde se naopak bere lidská humanita... Není zvláštní, že lidské zlo je tak výborně zpracované vědami o člověku, zatímco k dobru tytéž vědy nemají co říci?
 
Odněkud z pléna zazněla otázka, zda to není jeden z důkazů Boží existence. Zda jediná věda, která má k otázce zdroje lidskosti co říci, není teologie... 
 
(Naše skupina sestávala z deseti českých a třinácti německých pedagogů. Mezi těmi německými bylo několik učitelů náboženství. Velmi by mne zajímalo, zda by tato myšlenka vznikla i v čistě českém kolektivu. Jistě bychom to zjistili v rámci nějakého sociologického výzkumu...)