U nás, v sámošce u kostela, vystavili v posledním adventním týdnu kromě kolekcí a adventních kalendářů taky čokoládová vajíčka s ušatými zajíci a žlutými kuřaty; už je to, jak se zdá, všechno jedno: svátky jako svátky. Vánoce jako Velikonoce, stejně se všechno prodá...

A tak jsem se na chvilku zamyslel nad tím, zda tyto dvoje svátky, které našim nevěřícím bližním zbyly po křesťanství jejich předků, jsou už opravdu zaměnitelné – ve srovnáním s jinými slavnostmi, které nemají křesťanský základ – i když, jako známo, i Silvestr byl původně svatý Silvestr.

Při vší důležitosti Vánoc: Velikonoce jsou ty hlavní křesťanské svátky, Velikonoce jsou připomínka našeho vykoupení – ale bližší, pochopitelnější a jaksi „lidštější“ jsou Vánoce. Nejen pro tu nás kolem dokola obklopující pohanskou společnost, ale leckdy i pro nás; vánoční zvyky a obyčeje stojí pevněji, jsou více ukotvené v našem životě.

Velikonoce nemají žádný ekvivalent skladby, jakou je pro svátky Božího narození Česká mše vánoční Jakuba Jana Ryby, hraná dnes více na koncertech než v kostelích, jež v přijatelně líbezné, lidově stylizované, ale profesionální podobě přece jen říká to podstatné o velkém křesťanském obsahu. A ten obsah lidé sice slyší, ale neberou.

O Vánocích se narodilo Jezulátko v Betlémě na séně (a nikoli „v Betlémě na Seině“, jak si při poslechu koledy v obchodním domě myslela v dětství jedna má spolužačka z intelektuálské, zcestovalé, ale naprosto osvícené rodiny, kde se už Vánoce neslavily...). Na betlémské salaši byli kolem Valaši a hajdom & hajdom & dydlidom. Nic proti folklóru, i když na mši svatou tyto projevy podle mě nepatří; lidové uchopení Velikonoc, které rovněž existuje, však moderní sekulární společnost nepřejala. Prostě je sladší šťastně se narodit než umírat na popravišti, nota bene za hříchy druhých – i moje... Velikonoce společnost zapouzdřila jakožto „svátky jara“, kuřátka, poupátka.

Právě proto, že společenské „zapouzdření“ Vánoc je „křesťanštější“, hrozí nám křesťanům více to, že se nám jejich duchovní obsah zploští, zbanalizuje... (Vždyť svoje nevěřící sousedy potkáváme jednou za rok v kostele právě o Vánocích, ne o Velikonocích.)

I Vánoce jsou propast Boží lásky, propast propastná. Bůh, věčné Slovo, druhá Boží osoba, žijící v naprosto dokonalé blaženosti vysoko nad tím, čemu říkáme čas, přijal tělo s celou jeho obtížností a trapností, vstoupil k nám, kde je zima a hlad i Herodes!

I Vánoce jsou vážná a hluboká – úchvatná, hrůzná, nedohledná propast Boží lásky k nám, hříšníkům; nenechme si je vzít. Ani tak trochu vzít.