Nemám zatím s výchovou mnoho zkušeností, a tak o ní mohu pouze teoretizovat. Protože jsem ale na sebe tento úkol už vzala, není divu, že o výchově přemýšlím a myslím, že i Duch mě vede tímto směrem. Vždyť čas od času otevřu knížku pojednávající o něčem docela jiném a ejhle, ono tam nějaké moudro k tématu výchovy. Čas od času mě na ulici někdo zastaví a „náhodou“ je to bývalý pedagog, který mi svěří nějakou tu perlu, k níž věkem dospěl. Lidé na ulici mě ale nezastavují náhodou. Dávají se se mnou do řeči proto, že vedle mě cupká roztomilé dítě, které na všechny okolo mává a očekává stejnou odpověď.

To se jednou takhle v tramvaji můj synek zalíbil jednomu starému, lehce ošuntělému pánovi. Jak se nám sám svěřil, býval učitelem češtiny (jeho ošuntělost jenom ukazovala na to, jak si naše společnost váží vysloužilých pedagogů). „Když jsem začínal, to byla radost učit, ale řeknu vám, v těch posledních letech už jsem byl rád, že půjdu do důchodu,“ povídal. „Poslední dvě generace rodičů to pěkně zpackaly,“ pokračoval a možná při tom použil i ostřejší slova. Napadlo mě přitom, že ta první generace si nezachovala víru a myslela si, že stačí předat morální zásady. Ta druhá generace už rezignovala i na morálku, protože bez víry není proč dodržovat nějaká pravidla.

Jindy se se mnou dala do řeči jedna důchodkyně. Že prý učila na prvním stupni základní školy. A taky přidala svoji moudrost: „Řeknu vám, v těch šesti už s dítětem moc neuděláte. Rodiče si myslí, že škola děcka napraví. Ale co se nenaučí už dřív, jak začne brát rozum v těch třech, čtyřech, pěti letech, to už učitelka jen těžko dožene.“ Tu jsem si vzpomněla na naši nedávnou rodinnou sešlost, kde byly také dvě dvouleté děti. Nemohu o nich říct, že by byly rozmazlené, na to byly ještě příliš malé. Ale rozhodně jsou ta nebohá stvoření na nejlepší cestě rozmazlenými se stát. Vše je jim dovoleno, vše se kolem nich točí, každou hračku mají a každou mohou kdykoli odhodit do kouta. Když ony křičí, všichni ostatní musí zmlknout. Když ony něco chtějí, všichni ostatní ustupují do pozadí. A říká se tomu rozvoj dítěte.

Současný trend výchovy dětí mluví především o jejich rozvoji. Je třeba rozvíjet jejich osobnost, jejich schopnosti, dávat jim prostor a jistě, také je zahrnovat láskou. O tom všem se mluví a jistě to není špatně. Ale něco podstatného chybí. Málokde se dnes dočtete například to, že dítě se musí naučit poslouchat. To je slovo, které se takřka nikde neobjevuje a přitom je to přece jeden z důležitých momentů. Když řeknu stůj, dítě musí zastavit, jinak ho třeba přejede auto. Vlastní svoboda dítěte tím jistě neutrpí. Netvrdím, že je to snadné, ani to, že se zrovna mně povede vychovat poslušné děti. Jen si říkám, kam se ideál poslušnosti vytratil.

Stále zřetelněji se přede mnou vykresluje pravidlo výchovy, se kterým se setkávám v křesťanském prostředí: přísná laskavost a laskavá přísnost. Vyváženost mezi láskou a pravdou, mezi milostí a pravidly, která se musí dodržovat. Je to veliká moudrost, kterou objevuji jenom pozvolna, ale už teď vím, že je to nejlepší cesta. V každém konkrétním vztahu rodič–dítě se samozřejmě projeví jiným způsobem, ale tak je to u všech obecných zásad.