S otcem Antonínem Dohnalem (bližší údaje na konci tohoto článku) jsem se několikrát setkal během svých studií v osmdesátých letech. Lidí ochotných věnovat čas mladým navzdory represím komunistického režimu nebylo mnoho. Objevil jsem u něj dílo sv. Jana od Kříže, v té době prakticky nedostupné. Dnešní dostupnost literatury a formace byla tenkrát naprosté sci-fi (skromnějších možností si ale člověk více vážil, také proto, že byly spojeny s rizikem, jako samizdat nebo dovoz zahraniční literatury). Při týdenním prázdninovém pobytu byla možnost bližšího poznání; oslovil mne jeho smysl pro humor nebo vztah k přírodě zakomponovaný do vztahu k Bohu.
Jeden dojem, kterým na mne otec Antonín v některých situacích působil, bych dnes formuloval jako nerovnováha mezi dary Ducha a ovocem Ducha. Nepřikládal jsem tomu větší význam a bral to jako jeden z běžných nedostatků, kterými všichni ve větší či menší míře oplýváme. Kladným stránkám a projevům jsem dával mnohem větší váhu, i když jsem si nebyl zcela jistý. Někteří lidé k němu tenkrát byli o dost kritičtější. Pokud jsem se o něm občas vyjádřil, tak kladně.
* * *
Řadu let jsem o něm neměl žádné zprávy, až na jedno varování někdy po roce 2000. Zanedlouho jsem narazil na jeho webové stránky, které mne šokovaly, a nechápal jsem, jak u něj mohlo dojít k takovému vývoji. Nejsem ostatně sám, komu posun otce Antonína připadl těžko pochopitelný, jak plyne třeba z úvahy Vojtěcha Cekoty, který ho znal mnohem déle než já ( http://cekotapress.clanweb.cz/index.php?id=41&n=vycitamhttp://cekotapress.clanweb.cz/index.php?id=41&n=vycita ). Později se vyjádřil jednoznačně: http://cekotapress.clanweb.cz/index.php?id=79http://cekotapress.clanweb.cz/index.php?id=79.
Na jeden spojovací článek jsem možná narazil: dopis Doptávání se Hospodina, u kterého se mi vynořila zasunutá vzpomínka; kdysi za reálného šokializmu jsem se u kohosi setkal s doporučením dotazovat se na Boží vůli pomocí losu. Po zvážení jsem to tenkrát vyhodnotil jako potenciálně dost nebezpečné a dál se tím nezabýval.
Jeho text mi připomněl některá pravidla rozlišování. Otec lži není tak naivní, aby bílé prohlásil za černé. Řekne: Mohlo by to být ještě bělejší! Nebo: Není to tak úplně ono! Ellias Vella uvádí příměr zla zabaleného do lákavého balení, jehož by si jinak nikdo nevšiml. Lidové rčení říká: když tě zloduch nezastaví, tak tě popožene. V české klasice míří tímto směrem „Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli!“, nebo přísloví Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.
Rámcem dopisu jsou standardní metody poznávání Boží vůle, které rozpracovávají i jiní autoři. Je zde ale něco navíc: za určitých podmínek doporučuje si odpověď na Bohu aktivně vymoci, například formou losu; říká, že sám to používá desítky let. Je zde uvedena řada příkladů použití losu v Bibli, až na jednu výjimku všechny ze Starého zákona. Posledním zaznamenaným losem v Písmu je výběr apoštola Matěje ze dvou kandidátů. Víme ale, že apoštolský sbor byl bez losu doplněn svatým Pavlem a po Letnicích již použití losu není zaznamenáno; vidíme jiné formy, jimiž Bůh sděluje svoji vůli.
Podmínky uvedené pro doptávání losem vypadají na první pohled rozumně; např. jde o závažnou věc, vyčerpání přirozených prostředků (řadí k nim i projevování Boží vůle skrze představené), vnitřní čistota a indiference úmyslu. Dopis dokonce uvádí, že los jako neutrální praktika může sloužit duchu Božímu či démonskému podle postoje srdce a úmyslu doptávajícího se. Myslím, že zde je podstatný zádrhel této metody. Jak si mohu být jist čistotou svého srdce a identitou toho, kdo mi odpovídá (náhoda, vlastní já, duch Boží či odpůrce)? Obávám se, že se lze dostat do cimrmanovské polohy „Nepochválím-li se sám, nikdo jiný to za mne neudělá“ – buď individuálně, nebo ve skupině stejně smýšlejících. Metody zastírání skutečných úmyslů mohou být velmi vynalézavé a člověk si jich nemusí být téměř vědom. Svatý Jan od Kříže při popisu různých charizmat uvádí jejich možný zdroj, a pokud jím může být i Zlý, doporučuje se tomu vyhnout. Důvodem k této opatrnosti mohla být řada falešných mystiků v jeho době. Jak by se asi stavěl k vyžadování, když je tak obezřetný u přijímání?
Popsané podmínky pro doptávání může splnit jen hotový světec, a ten by neřekl, že svým úsilím dosáhne potřebného stavu. Říkáme snad před svatým přijímáním, že jsme hodni, aby k nám Pán přišel? Jako přiměřenou bych viděl nejvýše snahu o splnění jednotlivých podmínek s vědomím své nedokonalosti a s prosbou o doplnění, ale i tak je to problematické. V obecné rovině je uvedena potřeba lítosti nad hříchy, ale postrádám jasnou spojitost s podmínkami pro doptávání. Často může být Boží vůlí právě proces našeho hledání; vymáhání konkrétní odpovědi by zde bylo zcela mimo. Tuto možnost text dopisu připouští. Šlo by formulovat další a přesnější výhrady k popsanému způsobu doptávání se Boha formou losu a jeho okolnostem, ale ponechávám to povolanějším. Příležitostí k uklouznutí, kterého si dotyčný vůbec nemusí být vědom, je zde, jak vidět, dost. Rozdíly mezi konstruktivním a destruktivním přístupem mohou být jemné a obtížně rozeznatelné.
V mnoha oborech se dnes řeší hledisko bezpečnosti. Čím mocnější je užitečnost daného nástroje, tím horší bývají následky při jeho selhání. Bezpečnost se pak zajišťuje několika nezávislými způsoby, aby při selhání jednoho mechanismu zapůsobil jiný. Jinak bývá lepší pomalejší cesta, než když při rychlejší to stokrát vyjde a pak dojde k závažné havárii viagra without prescription. V tomto ohledu je přístup Jana od Kříže aktuální. Rizika ale nelze zcela vyloučit, jen snížit na přijatelnou úroveň. Také v opačném směru lze přehánět, jak ilustruje osud služebníka z biblického podobenství, který svěřenou hřivnu ze strachu zakopal.
* * *
Nad texty Dohnalových dopisů z Ukrajiny mi vrtalo hlavou, jak se může v mnoha principiálně sporných případech vyjadřovat s takovou jistotou. Jednoznačně odsoudí tam, kde by bylo na místě varování před jednou z možných interpretací a případně vyjasnění s autorem. Specifické použití doptávání se zde mohlo hrát svoji roli, podobně jako v mnoha dalších krocích otce Antonína a jeho druhů – od dob totality až po nedávné rozhodnutí nechat se vysvětit na biskupy bez souhlasu Vatikánu a postupně vyhlásit exkomunikaci na velkou část katolické hierarchie včetně její hlavy současné a minulé. Doptávání se může být metodou, jak dosáhnout subjektivní jistoty o shodě těchto kroků s Boží vůlí; jeho skutečný význam se mohl v komplexu příčin při těchto krocích pohybovat od zanedbatelného po klíčový. V textu dopisu je významnost výslovně potvrzena. Reakce Vatikánu na kauzu je všeobecně známa. Reakce Vatikánu.
Jeden z našich biskupů se údajně o otci Antonínovi vyjádřil v době, kdy „jen“ rozesílal dopisy z Ukrajiny, že problém není ani tak to, co říká, ale jak to říká. Mnohé v kritických dopisech má svůj věcný základ. Část toho, co je problematické, podle mne vystihuje Werichův výrok „Největším neštěstím pro chlapa je chtít spasit svět z pozice síly“.
* * *
Líbil se mi jeden Antonínův příměr, který je stále aktuální. Když dělám míchaná vajíčka a dostane se do nich jedno zkažené, nemá smysl pokrm hájit, že je v něm už osm prvotřídních vajec. Jako celek to není k jídlu.
Z evangelních podobenství víme, že Boží touha po nás dokonce roste s naší zvětšující se vzdáleností od Něho. Činnost otce Antonína se ke vzdálenosti od Boha mnoha způsoby vztahuje. Některé úpadkové jevy v církvi a mimo ni kritizuje oprávněně, ale nepředčí řadu z nich svým způsobem sám? Závěrem chci vyslovit prosbu, na jejíž formulaci bychom se mohli shodnout všichni: Dej nám, Pane, poznat Tvůj pohled na naše jednání a milost ke změně tam, kde je to potřebné.
* * *
Mgr. Eliáš Antonín Dohnal Th.D. je ročník 1946. V letech 1966–1972 studoval v kněžském semináři v Litoměřicích. Po vysvěcení a vojenské službě působil ve Zlíně jako kaplan, v roce 1975 byl ustanoven jako farář do Slušovic. Na charismatickou obnovu ve farnosti Státní bezpečnost zanedlouho zareagovala přeložením otce Dohnala do Budišova, kde působil v letech 1981 až 1985. V roce 1985 na něho StB připravovala soudní proces, který se nakonec neuskutečnil, a následovalo další překládání, izolace i krátký zákaz kněžské činnosti.
Po roce 1989 změnil se souhlasem Svatého stolce svůj ritus ze západního (latinského) na byzantský (církev řeckokatolická). Vstoupil do baziliánského řádu, postgraduálně studoval ve Varšavě. Od roku 1993 do 1997 působil jako profesor dogmatiky v Prešově. Roku 1999 obhájil disertační práci na KTF UK v Praze.
V roce 2003 byl poslán s několika dalšími baziliány na misii na Ukrajině, po roce byla celá jeho skupina pro neposlušnost vyloučena z baziliánského řádu. Otec Dohnal na Ukrajině zůstal a založil tzv. reformovaný řád sv. Basila. Od roku 2005 začal psát se svými bratry četné dopisy, které následně začal zveřejňovat i na internetu. Nejdříve vyžadoval od ukrajinských, slovenských a českých biskupů nápravu poměrů, odmítnutí „historicko-kritické teologie“, kritizoval Tomáše Halíka. Poté, co se jeho dopisy nesetkaly s odezvou, kterou si přál, začal psát přímo papeži. Konflikt s vedením Ukrajinské řeckokatolické církve vyústil v to, že spolu se třemi spolubratry začali vystupovat bez souhlasu církve jako biskupové; údajně přijali tajně biskupské svěcení. Údajná svěcení Dohnal oznámil papeži v březnu 2008 a žádal jej o jejich dodatečné akceptování. Svatý stolec mu neodpověděl. Synod Ukrajinské řeckokatolické církve (UHKC) skupinu exkomunikoval, poté založili vlastní Ukrajinskou pravověrnou řeckokatolickou církev (UPHKC).
Skupina nadále psala své dopisy, poukazovala na různé nešvary a její členové se dále pohybovali po kluzkém svahu. Proti vůli církve nadále vystupovali jako biskupové. V průběhu let 2009–2010 postupně „exkomunikovali“ všechny kardinály a biskupy celé katolické církve a 1. května 2011 „potvrdili“ „samoexkomunikaci“ papeže Benedikta XVI. za to, že „potvrdil blahoslavení papeže-apostaty Jana Pavla II. a blahoslavil také ducha Assisi.“
V únoru 2012 Kongregace pro nauku víry konstatovala, že biskupská svěcení Eliáše Antonína Dohnala a jeho druhů jsou neplatná a že jsou exkomunikováni z Církve.
Viz též: Katopedie,