Po delší době se pouštím do politické úvahy, kterou vyprovokovala nadcházející přímá volba hlavy státu. Jedná se ale o úvahu obecnou, kterou nepochopí správně ten, kdo ji bude vnímat jako doporučení ohledně současných prezidentských kandidátů. Je mezi nimi i členka KDU-ČSL Zuzana Roithová a mnoho mých mladých angažovaných katolických přátel se tváří, že je přece jasné, koho budeme volit, když tam máme „svého“ člověka.

Musím přiznat, že před takřka každými volbami uvažuji o kandidátech KDU-ČSL a možná proto, v jakém prostředí se pohybuji, cítím někdy jisté výčitky, když vyberu někoho jiného (to je samozřejmě legitimní, mé výčitky jsou znakem nedůvěry v sebe sama). Možná ale i jiní katolíci řeší podobný problém, říkám si. A v úvahách pokračuji dál. Není to pro nás v jistém smyslu pohodlnější, mít „toho svého“ kandidáta?

Běžný občan ve svém životě mnoho závažných politických rozhodnutí nedělá, volby ale patří k těmto nemnoha okamžikům. Protože žijeme v prostoru politické svobody, pak také naše rozhodnutí, koho volit, je rozhodnutí osobní a svobodné. Tím pádem i odpovědnost, kterou za něj neseme, je odpovědností osobní. Mít „svoji“ stranu se „svými“ kandidáty situaci voliči jaksi zjednodušuje. Netvrdím, že se tak děje pokaždé, ale může to být snadná cesta, jak vlastní odpovědnost delegovat na někoho jiného.

Svobodné rozhodnutí je vždycky velká, ovšem obtížná věc. Mnohdy bude probíhat v prostoru určité nejistoty, protože často se nacházíme v situaci, kdy si nemůžeme být empiricky jisti, zda volíme nejlepší možné řešení. Nejsme vševědoucí, proto nám musí stačit počáteční poctivost v promýšlení a zkoumání věci, jejímž ovocem je čisté svědomí. Za takovéto rozhodnutí neseme odpovědnost, to ale neznamená, že vždy máme pod kontrolou také následky, které dané rozhodnutí přinese. Tak například mohu v nejlepší víře zvolit toho či onoho prezidentského kandidáta a po několika měsících se ukáže, že právě tento kandidát v té či oné oblasti zklamal.

Proto se před téměř každými volbami peru sama v sobě s oním falešným dojmem, že „je to přece jasné“ (anebo že je cílem najít jasné a jednoznačné řešení). Jasné je pouze to, že naši politickou odpovědnost neseme my sami. Jasné je to, že každé svobodné a odpovědné rozhodnutí (aplikace do nepolitické oblasti jsou namístě) bude obtížné a s jistou mírou rizika. Proto je nedílnou součástí našeho života víra. V politice je to víra v řád a smysl věcí, v dobro a poctivost, které jsou mocnější než falešné cesty.

Snad je to ona havlovská pravda a láska, která zvítězí nad lží a nenávistí.