Předně se omlouvám, že jsem si do názvu vypůjčil titul knihy od Pavla Tigrida. Není to proto, abych zakryl, že „nosím dříví do lesa“, když se na virtuálních stránkách Skleněného kostela připojuji s pohledem k tématu, jak se rozhodovat ve výběru příštího prezidenta. Myslím, že by neměl chybět pohled, který akcentuje zkušenost s devastujícím působením komunismu na naši zemi. A také vlastní rozhodnutí o tom, jaký vztah máme k naší neblahé nesvobodné minulosti. K zodpovědnosti křesťana patří správně se rozhodnout, co je pro zemi, ve které žije, dobré a co nikoliv. Je tedy nezbytné položit si otázku, zda na Pražský hrad má usednout (ex)komunista nebo člověk, který chce napomoci návratu komunistů k moci.

Je nepochybné, že vztah budoucího prezidenta ke komunismu a komunistům bude nezvratným vysvědčením z toho, jak jsme schopni se poučit z vlastních chyb a jak se vyrovnáváme s temnými kapitolami z naší minulosti. A nejen to. Experiment nové kohabitace demokracie s komunisty s největší pravděpodobností nebude pouze dílčím rozhodnutím, nýbrž klíčovým verdiktem o tom, k jaké směřujeme budoucnosti.

Z tohoto pohledu je třeba zpochybnit mnohé hlasy, které nabízejí doporučení, kterému kandidátovi dát v 1. kole voleb svůj hlas. Někteří jsou přesvědčeni, že v 1. kole je třeba volit srdcem a ve 2. teprve vybírat rozumem mezi těmi, kteří postoupí. Opak je pravdou. V prvním kole je třeba volit rozumem, pokud si nepřejeme příklon ke komunistům. Pokud se rozhodneme jinak, s největší pravděpodobností již ve druhém kole nebudeme mít možnost se rozhodnout pro kandidáta, který na Hrad nepřivede duchy minulosti.

Karty jsou rozdány obdobně jako už několikrát v minulosti. Roztříštěný a nejednotný tábor občanských politiků snadno poráží jednoduchá strategie komunistů k získání moci. Přestože jsou komunisté výrazně početně slabší než jejich političtí oponenti, dokáží nejen získat větší vliv na moci v zemi než oni, ale i drtivě je porazit. V situaci od posledních krajských voleb, kdy se sociální demokraté rozhodli posloužit komunistům jako výtah do nejvyšších pater české politiky, zareagovali komunisté opravdu prozíravě. Změnili záměr postavit vlastního kandidáta na prezidenta a rozhodli se podpořit ty, kteří jim nejvíce nadbíhají a mají největší šanci být zvoleni. Po těchto volbách chtějí komunisté odčinit listopad 1989 a poprvé po třiadvaceti letech stanout na straně vítěze. Kliku dveří jejich sekretariátu si podali Miloš Zeman, Jiří Dienstbier (i prostřednictvím svého stranického šéfa B. Sobotky) a Jana Bobošíková.

K otázce, koho bychom si na Hradě přáli, doporučuji položit si ještě jednu otázku: který z „nekomunistických“ kandidátů má alespoň šanci postoupit, čili svést rozhodující souboj o prezidentské křeslo ve druhém kole? Nemá smysl hovořit v tajenkách. Nebude to ani jedna z kandidujících dam a ani pan Sobotka z ODS. Politická nezkušenost a malý integrující potenciál jasně limitují šance Vladimíra Franze. Ať přebírám jakékoliv argumenty proti Karlu Schwarzenbergovi, které přinášejí jeho kritici z občanského, křesťansko-demokratického a nekomunistického tábora, na misce vah v jeho prospěch zásadně převažuje, že právě on je jediným kandidátem této části politického spektra, který má od samého počátku alespoň hmatatelnou šanci postoupit do druhého kola a zároveň největší předpoklady prezidentskou funkci zvládnout.

Volební preference pravice a občanského středu jasně zaostávají za tandemem prokomunistických socialistů a KSČM; při pohledu na prezidentskou volbu proto není obtížné spočítat, že se svými pěti kandidáty proti třem uchazečům z řad levice se šance na úspěch každého z nich blíží nule. (K levici řadím i stoupence Jany Bobošíkové, zatímco Jan Fischer není kandidát levice, ale ani nekomunistické občanské a křesťanské středové části politického spektra.) Jestliže se svobodně rozhodneme pro svého favorita bez zvážení ostatních okolností, musíme si odpovědět na otázku, proč je pro naši zemi lepší, že o ní rozhodují ti, které bychom si po 23 letech zpátky u moci rozhodně nepřáli. Volební aritmetika totiž stanoví, že pro nekomunistickou část voličů se o jejich prezidentovi rozhodne již v prvním kole.