To, co rozpoutal v rámci volební kampaně tandem Zeman–Klausova rodina, evokuje ta nejtemnější období z naší moderní minulosti. Denunciační, štvavá kampaň proti prezidentskému kandidátovi a jeho rodině je nesena lžemi a předsudky připomínajícími selhání naší veřejnosti v tzv. hilsneriádě. Není pochyb, že pánové Zeman a Klaus mají stejné zájmy, stejné cíle a sledujeme, že používají stejné prostředky. Je to smutný pohled, jak ten, kdo byl před dvaceti lety verbální zastánce liberálně konzervativních hodnot, na konci své kariéry klesl na úroveň žlučovitého maloměstského šovinismu. S trpkostí sleduji, jak se vlastenectví stalo fanglí v rukou bytostí s hrbatou duší, které mlátí zuřivě okolo sebe. Je tragické, jak se z odvážného Miloše Zemana popisujícího neopravitelný deficit socialistického systému v Technickém magazínu před dvaceti pěti lety a kritizujícího poválečný transfer Němců ve Federálním shromáždění – stává podlý činovník, pracující na obnově socialistického systému... Říká se, co na srdci, to na jazyku. Ještě že nemůžeme vidět do nitra člověka. Je těžké unést už to, čím nás zaplavují navenek tato dvojčata.

Říká se také, že všechno zlé je na něco dobré. Toto rčení nemám rád, ale uznávám a teď doceňuji, že může být pravdivé. Prázdný, hodnotově původně zcela sterilní vlastenectví hlásané Václavem Klausem on sám dnes naplnil konkrétním sládkovsko-bobošíkovským obsahem, ke kterému se jako prezident ve funkci propracoval. Po ovoci jsme poznali strom.

Naopak s fenoménem Schwarzenberg se vytvořil současný patriotismus, objevený mladými lidmi městského způsobu života. Projevuje je sympatickou otevřeností, občanským angažováním ve veřejných věcech, optimismem, pozitivní náladou a vlídností. Nechme Klauzemanovi a jejich stoupencům blbou náladu, už víme, že je trapným koncem na falešné cestě, po které nás od konce 90. let vedli. Zvolme si svoji vlastní budoucnost v naší zemi bez nich. To, co nabízejí, už není jen prošlé, ale zkažené a životu nebezpečné zboží. Nebojme se a nenechejme se zastrašit. Svoji vlastní budoucnost si přece nesmíme nechat vzít.