V jednom z prezidentských duelů se Karel Schwarzenberg pochvalně vyjádřil o projevu britského premiéra Davida Camerona Británie a Evropa; podporu vyjádřila i česká vláda. Pro prvoplánový pohled je to paradoxní: Proevropský státník pochválil státníka, který chce vyhlásit referendum o vystoupení z Evropské unie.
Cameron uvádí tři aspekty dnešní hluboké krize a deziluze: problémy v eurozóně, krize konkurenceschopnosti a nerovnováha mezi Evropou a občany (dalo by se říci demokratický deficit). Navrhl pět oblastí, jak situaci řešit: oblast konkurenceschopnosti, flexibilní struktury, diverzita a spolupráce, možnost zpětného převodu pravomocí na členské státy, spravedlnost trhu uvnitř i vně unie. Dnes je veřejná deziluze z EU rekordní; lidé si myslí, že EU směřuje směrem, který si nepřejí. Jde o zásahy do vnitrostátních záležitostí na základě regulací a nařízení. Lidé se ptají, proč nemůžeme mít to, pro co jsme hlasovali při vstupu, to je jednotný trh. Referendum o setrvání v Evropské unii chce až po prodiskutování a promyšlení možností nového uspořádání v unii; buď celkově, nebo alespoň pro Británii. Tlumočený projev je k dispozici na http://www.ceskatelevize.cz/porady/10101491767-studio-ct24/213411034000017-david-cameron-o-vztazich-britanie-k-evropske-unii/.
Zajímavé je srovnání Cameronova projevu s principy, které jsou využívány při řízení a regulaci rozsáhlejších technologických procesů. Jako efektivní se ukázala hierarchická struktura řízení, kde na nižší úrovni se řeší základní funkčnost jednotek. Na vyšší úrovni řízení se řeší jejich součinnost, optimalizace atd.; algoritmy bývají složitější, a jsou-li nedomyšlené, mohou způsobit více škody než užitku. Stejné parametry řízení lze aplikovat jen na jednotky se stejnými vlastnostmi. Cesta informace od místa vzniku po místo rozhodování o zásahu má být co nejkratší s ohledem na další informace potřebné k rozhodnutí. Jinak je riziko ztráty části informací a jejich zkreslení, dlouhý přenos ztěžuje potřebná rychlá operativní rozhodnutí. Při ztrátě funkčnosti vyšší úrovně nedojde v hierarchickém systému k úplnému rozpadu řízení, ale zůstane zachována základní funkčnost. Centrální modely řízení se ukázaly jako méně vhodné.
Tomu odpovídá princip subsidiarity, v EU poněkud přehlížený, i když je obsažen v základních dokumentech: problematika se má řešit na nejnižší efektivní úrovni. Zásadu subsidiarity zmiňuje již Aristoteles, je součástí ústavy USA. Do sociální nauky církve se dostala skrze Quadragesimo anno z roku 1931, ve které jsou tyto zajímavé pasáže: „To, co mohou jednotlivci provést z vlastní iniciativy a vlastním přičiněním, to se jim nemá brát z rukou a přenášet na společnost. Stejně tak je proti spravedlnosti, když se převádí na větší a vyšší společenství to, co mohou vykonat a dobře provést společenství menší a nižší. To má totiž pak za následek těžké poškození a rozvrat sociálního řádu.“ „Je třeba, aby ti, kdo řídí státy, měli na paměti, že čím dokonaleji se tato zásada subsidiarity zachovává, čím dokonaleji budou jednotlivá sdružení seskupena do hierarchické soustavy, tím bude společenská autorita a vliv státu silnější a tím lepší a šťastnější budou poměry ve státě.“ Zásadními odpůrci principu subsidiarity byli a jsou zastánci státního centralismu, případně i státního absolutismu.
Více integrace není ze své podstaty ani dobré, ani špatné, jak někteří tvrdí. Zde je myslím vhodné použít ignaciánský princip indiference: Prostředky mravně nelišné, indiferentní (tj. ani dobré, ani zlé) ve spojení s dobrým cílem nabývají mravní hodnoty. Naproti tomu však ani nejsvětější cíl nedovoluje používat nemravných prostředků. Lze to interpretovat tak, že v každém jednotlivém případě je potřebné zvážit všechny klady i zápory.
Podle nedávno odtajněných materiálů ekonomičtí experti důrazně upozorňovali Helmuta Kohla na rizika zavedení eura v navrhovaném rozsahu zúčastněných států, jmenovitě s Itálií a později s Řeckem. Jako loajální neventilovali věc veřejně (viz: http://byznys.ihned.cz/zpravodajstvi/c1-55768430-euro-melo-minu-zakopanou-uz-v-zakladech-ukazuji-odtajnene-nemecke-dokumenty). Ideologické hledisko tenkrát dostalo přednost před ekonomikou, a dramatické důsledky se projevily po více než deseti letech. Euro se dnes dává jako odstrašující příklad manažersky nezvládnutého projektu. S nadsázkou můžeme vidět analogii k dotazu na Rádio Jerevan: Je komunismus vědecký? Není, vědci by to napřed vyzkoušeli na zvířatech! Bez důkladného promýšlení kroků, nejlépe v odborné diskuzi s obsazeným postem „advocatus diaboli“, je riziko podobných problémů i v dalších oblastech.
V reakcích na Cameronův projev zazněl hlas, že chce ze společného stolu vybírat jen rozinky. U počátku problémů eurozóny stálo vědomé rozhodnutí ignorovat nepříjemné varovné hlasy, což lze také nazvat vybíráním rozinek. Myšlenku můžeme rozvinout dál: „Nerozinky“ (klausovsky řečeno), jež dnes nezbývá než zkonzumovat, byly kdysi za rozinky vydávány a zpočátku je i na první pohled připomínaly. Jestliže se na této části pokrmu někdo od začátku nechtěl podílet, svědčí spíš o jeho prozíravosti než o jeho sobectví.
Bývalý prezident a předseda německého Ústavního soudu Roman Herzog je spoluautorem studie, která analyzuje mechanismy demokratického deficitu fungování EU. Dlouhodobě vyvažovaná rovnováha složek státní moci –výkonné, zákonodárné a soudní – je v EU výrazně narušena, což je doloženo na konkrétních případech. Ani po pěti letech neztratila studie svoji aktuálnost (viz: http://www.obcinst.cz/cs/evropa/Evropa-zbavuje-nas-a-nase-zastupce-vlivu-c1289/). Do Lisabonské smlouvy sice byly začleněny některé mechanismy k lepší kontrole přesunu pravomocí na evropskou úroveň, ale přesvědčení o jejich účinnosti není všeobecné.
Připomeňme si legendu českého baroka Antonína Koniáše, který dělil z jeho pohledu závadné knihy na opravitelné a neopravitelné. Ty neopravitelné použil dnešní terminologií jako biopalivo. Analogicky dnes považuje část lidí současné směřování Evropské unie za správné a jediné možné, jiní za reformovatelné, a další za nereformovatelné s tím, že je nutno unii opustit. Mnozí lidé z obou krajních pozic jsou si v něčem podobní: mají předem jasno a příchozí názor zaškatulkují podle hotových schémat bez hlubšího zamyšlení. Koncept opravitelnosti lze považovat za rozumný střed mezi nekritickým adorováním a odmítáním, kritické myšlení je ale mnohem náročnější proces. Vystihuje to bonmot G. B. Shawa: Jediný člověk, který se chová rozumně, je můj krejčí: bere mi znovu míru pokaždé, když k němu přijdu.
Uvedená klasifikace Antonína Koniáše by se mohla líbit i Davidu Cameronovi, který se ve svém projevu zmínil o středověkých hereticích. Jím načrtnuté návrhy řešení jsou v souladu s postupy používanými v technické praxi a principem subsidiarity, zatímco vedení Evropské unie jde směrem rostoucího centralismu. Cameron svým způsobem podává pomocnou ruku a neztrácí naději v opravitelnost unijních mechanismů. Má vedle Karla Schwarzenberga šanci na širší podporu a rozvinutí dialogu?