Je to tam dneska horší než za komunistů,“ řekl kamarád. Myslel malé město, kde dřív působil. „Patnáct procent nezaměstnanost, všechny tři fabriky zavřený, všude deprese a blbá nálada...“

Přiznám se, že mě to naštve, když člověk, kterého jsem pokládal za docela rozumného, vypustí z úst komiksovou bublinu podobného obsahu.

Jinak samozřejmě takovéhle výroky člověk slyší dnes a denně – nechci se s nikým hádat, a tak většinou mlčím. Pravdivé ovšem nejsou.

Vytkněme především před závorku náboženskou a vůbec duchovní svobodu, hodnotu nejvyšší, na kterou se tak rádo zapomíná, dokud o nic člověk nepřijde! Ale tento argument je tak trochu – v uvozovkách! – „nefér“, protože svoboda je natolik veliká hodnota, že ji nevyváží ani dvojnásobek, ani stonásobek hospodářských starostí, jaké máme dnes... A takto nic vyvažovat nechci.

Člověk často slyší, že za komunistů bylo levněji. To je ovšem lež jako věž. Srovnávání cen bez srovnání platů je čiročirá demagogie, a děsí mě, jak je pro mnoho lidí chytlavá – když se totiž kromě cen porovnají i mzdy, ukáže se, o kolik ty číselně, nominálně nižší komunistické ceny byly vlastně vyšší než ceny dnes. Ale tabulkám cen másla, brambor a margarínu se věnovat nechci.

V nejmenovaném, malém městě, o kterém je řeč, zkrachovaly všechny tři malé provozy, které tam byly. A zkrachovaly, řekl bych podle toho, co o nich vím, právem. K odbytu pro své produkty totiž nezbytně potřebovaly jedno technické zařízení, které už dnes není k mání – totiž železnou oponu. Jiné české fabriky vyráběly kvalitnější zboží a mezinárodní konkurenci ustály.

Nezaměstnanost je ovšem věc velmi bolestivá.
Ale v dotyčném malém městě, odkud se nedávno vrátil můj známý, to ani při patnáctiprocentní nezaměstnanosti dnes není horší než za komunismu. Každý z těch nezaměstnaných si může hledat práci jinde, zatímco v 50. letech, kdy se k moci dostali komunisté, byli lidé umísťováni do práce proti své vůli – byly tak řečené umístěnky a akce 10 000 do výroby. To bylo v 50. létech a to už si dnes málokdo pamatuje. Ale i později, ještě ve „zlatých“ 60. létech, když už umístěnky nebyly, nebylo možno například svobodně odejít ze zemědělství: komunisty řízené zemědělské družstvo rozhodovalo, kdo z vesnice smí přijmout práci ve městě a kdo nesmí... Že to byla příležitost ke korupci, o tom netřeba mluvit. Každý z dnešních nezaměstnaných může zkusit nějaký drobný byznys, pokud má nápad, může zkusit štěstí v zahraničí – a kdo nechce zkoušet nic, může nadávat. Stát mu za to vyplatí podporu v nezaměstnanosti. A nikdo ho nenutí, aby jásal na Prvního máje, mával mávátkem a říkal, jak je šťastný.

A i ten nezaměstnaný má dnes nepoměrně větší výběr zboží než za komunistů, má nepoměrně větší výběr knih veškerého žánru, televizních pořadů a dalších kulturních statků – pokud o ně má zájem. Jak by asi nadával, kdyby měl k dispozici jen dva televizní programy s nabídkou jako za komunistů!

Samozřejmě jsou lidé, kteří, i když jsou šikovní a pracovití, na trhu práce, například kvůli svému věku, vůbec neuspějí. Nemůžu to dokázat, ale vy, zastánci komunismu, mi dokažte opak: tvrdím, že kdyby v uplynulých třiadvaceti letech řídili českou ekonomiku Miloš Jakeš, Vasil Biľak a další komunisti, bylo by dnes takovýchto lidí mnohonásobně více. Ekonomické problémy vidíme přece na celém světě – a v zemích, kde je dodnes komunistické hospodářství, jako na Kubě, jsou zřetelně větší než jinde. Žádná velká nezaměstnanost není ovšem v Číně, což je tedy země, kde vládnou komunisté, ale nikoli země komunistická. Je to jistě ta nejkapitalističtější země na světě.