Dne 28. února, uprostřed doby postní, opustí svůj úřad muž, který velmi ovlivnil víru i život mé rodiny. Svými knihami, rozhovory, setkáním v Madridu, nám Středoevropanům blízkým stylem myšlení.

Dobrého člověka poznáme podle toho, že je svým způsobem předvídatelný. V tom, že zůstává na straně pravdy, pomůže, když to potřebujeme, a nikdy nás nezradí. Nechci být zbytečně patetický, ale tuhle jistotu jsem v současném papeži měl.

„...v dnešním, rychle se měnícím světě zmítaném záležitostmi velkého významu pro život víry je pro řízení Petrovy bárky a hlásání evangelia zapotřebí také tělesných i duševních sil…,“ říká Svatý otec.

Rozhodnutí Jeho Svatosti přijímám se zármutkem, ale také s vděčností, pokorou a respektem. Vždyť i mé zvolna chátrající tělo mi dává něco tušit...

My, katoličtí křesťané, dost možná stojíme na unikátní dějinné křižovatce. Učiníme, podle mého fatální, krok směrem ke světu? K jeho pověrečné víře v pokrok se všemi následky, kterých jsme denně svědky? Nemůže být pochyb, že vítr vane tímto směrem. Nebo utvoříme „kruhovou obranu“?  Zdá se, že prostor pro vyvážený postoj mezi těmito krajnostmi se povážlivě zužuje.

Na konci února složí Náměstek svěřený úřad do rukou skutečného Pána církve. Společně se všemi, kteří si uvědomují vážnost situace i nezměřitelný význam církve pro svět a každého z nás, budu Boha prosit, aby milostivě shlédl na naši nepatrnost a to, co se snad jeví lidským očím nemožné, proměnil v realitu.