Na Skleněném kostele jsem si přečetl článek Františka Svobody Jed´jsem, sněd´jsem – po evropsku (http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2902:a&catid=15:glosy-a-koment&Itemid=5). Nepovažuji za šťastné, že si autor ke kritice hospodářské politiky Evropské unie vypůjčil příklad, který reprezentuje jen pravdy půl. Druhá polovina totiž dle mého vyznívá ještě nepříznivěji pro domácí hospodaření v ČR.
Příklad jízdáren zámku Lednice je totiž mnohem lepším příkladem pro domácí hospodaření po turecku než pro kritiku chybné politiky EU. Druhá strana mince je takováto: Česká republika přistoupila k Pařížské úmluvě o ochraně světového kulturního dědictví. Jenže není schopna to, k čemu se zavázala, plnit. Krom Lednice lze jako další příklad uvést divadelní točnu v zámecké zahradě v Krumlově. Přestože celý Lednicko-valtický areál je déle než desetiletí zapsán na seznamu UNESCO, stát není schopen vytvořit účinné nástroje na odpovídající údržbu ani toho majetku, který vlastní a který považuje za světové kulturní dědictví. Stačí se podívat jen na střechy části budov, aby bylo zřejmé, že je to pravda. Potvrdily to také úřady, když byly donuceny pro zoufalý stav střech nařídit jejich neprodlenou opravu. Systémově, a to je na tom to nejhorší, je to zcela prosté. Ministerstvo kultury nedisponuje ani vlastním programem a ani dostatečnými prostředky, aby bylo schopno zahájit a dokončit opravy památek, jejichž rozpočet dosahuje výše desítek nebo dokonce stovek milionů korun. Jediným stávajícím řešením je prosadit prostřednictvím Ministerstva financí programové financování ze státního rozpočtu, tzv. ISPROFIN. Jestliže český stát vlastní více než sto hradů a zámků přístupných veřejnosti jako památkové objekty, vyjde nám, že každý rok by měl být schopen dokončit velkou opravu zhruba dvou z nich. Z důvodů výše uvedených není ničeho takového schopen. Jinak než turecké hospodařením to neumím nazvat (a to se Turkům musím omluvit, co když nás brzy ve výkonnosti své ekonomiky na hlavu doženou).
Drahý projekt opravy jízdáren má své příčiny. Rozhodně neleží v Bruselu, ale v Praze. Byla to totiž vláda v Praze, která si vyvzdorovala tzv. Integrovaný operační program, zkráceně IOP, který je zdrojem peněz pro ministerstva. V Bruselu jí to dlouho nechtěli schválit. Bylo to české Ministerstvo kultury, které se rozhodlo, že projekty budou velké, několikasetmilionové a nebude jich mnoho. To vše je dobré vědět, aby kritika byla skutečně adresná. Lze se při znalosti věci, jak to u nás chodí, na Brusel vůbec zlobit, že nám posílá peníze, díky kterým můžeme naplnit své závazky a priority? Myslím, že to, co by nám mělo hlavně vadit, je, že nám EU dovoluje používat společné peníze takovým způsobem, jak jsme doma zvyklí. A na živou kulturu by stejně nezbylo. Česká politika je již skoro dvacet let nekulturní.
Ministerstvo spravující něco, co nemá dle většinového mínění valný význam, se musí cítit jako nahý v trní. Pro ty, kteří rozumí hlavně číslům, stačí porovnat vývoj HDP a snižování výdajů českého státního rozpočtu v letošním roce. A přestali by se divit. V takové situaci se to děje prakticky ve všech vyspělých zemích. Dokonce i poslední schůzka evropské rady snížila výši navrhovaného rozpočtu EU na příští období. Těžko pak zbude víc na kulturu, než dosud.