Myšlenka, že evropské dotace jsou dobré, jen je rozdělují špatní lidé, je, obávám se, do značné míry iluzí. Dotace znamená, že se vezmou peníze jednomu člověku, který si je vydělal (zejména) poctivou prací, a ten je nemůže utratit podle svého. Tyto peníze se pak dají někomu, kdo je ochoten vyplnit hromadu formulářů slovy jako „adaptabilita“, „evropská přidaná hodnota“, „inovativnost“, atd., a utratí je podle svého. V ekonomice to znamená, že nula od nuly pojde (neutratí jeden, utratí druhý), ovšem s rostoucím počtem dotací utrácí stále více rození byrokraté a stále méně lidé pracující a podnikající, kteří jsou skutečným motorem ekonomiky. O efektivitě takového utrácení lze mít důvodné pochyby.
Evropské dotace považuji jen za způsob, jakým Brusel dělá reklamu sám sobě na účet daňového poplatníka, ať už německého či českého. Považoval bych za vhodné, kdyby se celý tento zbytečný přerozdělovací mechanismus zrušil, neboť úkolem Evropské unie nemá být přerozdělování peněz (ani záchrana českých památek), ale spolupráce národů na zajištění svobodného pohybu zboží, služeb a osob, jako tomu bylo v počátcích.
Mám trochu podezření, že Evropské unii lháři a zloději nikdy moc nevadili, jinak by s čistým svědomím nemohli vzít do eurozóny Řeky a Italy, falšující důležité statistiky. Co se týče podvodů při čerpání evropských dotací, Evropská unie již 18 let dostává hodnocení Evropského účetního dvora, že dotace se opakovaně zneužívají ve všech státech, a to ve velkém měřítku; dotační politika se však nemění. A nejedná se o dílčí extrémy – u zemědělských dotací bylo 39 % projektů s jednou nebo více chybami, u Rozvoje venkova 57 %, u Regionální politiky 59 %. Můžeme se dohadovat, jestli je to kvůli podvodům nebo příliš složitým pravidlům a s tím spojenou byrokracií, obojí je však spíše argumentem pro zrušení dotací či alespoň radikální omezení.
Zpráva z roku 2011 (http://eca.europa.eu/portal/pls/portal/docs/1/18320749.PDF) uvádí několik veselých příkladů, vždyť i účetní je jen člověk a rád se zasměje. Ve Španělsku byly uděleny dotace na pastviny, které byly pokryty „hustým lesem“, jinde pak „skalami a keři“. Zemědělec dostal dotaci na 150 ovcí, nechoval však žádnou. Byla udělena dotace na dvoupatrovou zemědělskou budovu pro zpracování ovoce a s terasou pro sušení ovoce, která se však při bližším zkoumání ukázala být soukromým obydlím. Dotační programy EU jsou Evropským účetním dvorem nejčastěji hodnoceny jako „částečně účelné“. Soukromý podnik s takovým hodnocením by asi mnoho investorů nesehnal.
Samozřejmě, v každé ekonomice existují daně a určitá míra přerozdělování, musí být ale účelná a musí se stále dokola ukazovat její užitečnost. V oblasti památkové péče vidím problém evropských peněz v tom, že nemohou jít do rozpočtu Ministerstva kultury a nemohou být prostě a jednoduše využity na běžné opravy budov či existujících aktivit tzv. živého umění. Peníze z Bruselu se musejí vejít do priorit EU, musejí být nové a inovativní (EU zřejmě ze zásady nepodporuje nic, co je staré a dobře fungující) a musí tvořit „projekty“. Oprava střechy na památce UNESCO pro EU bohužel „projekt“ není, a proto obří projekty požírají malé, velké jednorázové obnovy jsou na úkor drobných oprav a běžné údržby budov.
Řekl bych, že bychom se měli poučit ze zkušenosti těch Američanů, kteří v USA volají po slabé federální vládě, protože tuší, že vládu svého státu jsou schopni ovlivnit, do Washingtonu však jejich hlas nedolehne. Jsme na tom podobně – českou vládu už po těch 20 letech svobody umíme alespoň trochu zviklat (umělci nakonec vyžebrali 40 milionů navíc), něco jsme se tedy přece jen naučili. Změnit priority Bruselu a jeho projektově-inovativní mánii však nedokážeme.