Závěr působení Václava Klause ve funkci prezidenta přináší jasno do mnoha oblastí jeho jednání, myšlení a působení, kterým ovlivňoval vývoj České republiky v posledních více než dvaceti letech. Přestože na zevrubné hodnocení jeho role při utváření politického systému a odpovědnosti za stav, kam naše země dospěla, bude ještě dost příležitostí, již nyní lze načrtnout několik hlavních rysů jeho osobnosti a politiky. Vyslovení některých závěrů by bylo ještě před několika lety velmi odvážnou hypotézou, dnes se jeví jako nezvratitelné skutečnosti. Bohužel celý příběh politické dráhy současného prezidenta se odvíjel jako faustovské drama zápasu o podobu české společnosti, kterou lze v rovině hlavního aktéra vnímat v dramatické dimenzi mezi antickou tragédií a fraškou či představením absurdního divadla.
Konce politické dráhy významných státníků většinou nejsou ani odleskem jejich bývalé slávy. Málokdy se však přihodí, že bývalá supernova se promění v černou díru, která svojí sebestřednou gravitací pohlcuje vše, co se ocitne v dosahu její přitažlivosti. Nemůže být pochyb o tom, že Václav Klaus se dokázal ze symbolu reformy totalitního režimu proměnit v pilíř kontinuity s jeho rezidui. Není snad společenského střetu, aby dnešní Václav Klaus nestál na stejné straně barikády s těmi, kteří představují vše, s čím chtěl dříve nesmiřitelně bojovat. Ze stoupence Margaret Thatcherové se propracoval k obdivovateli Vladimíra Putina. Ideál anglosaského gentlemana, který jej inspiroval, nahradil nezpůsoby normalizačního zupáka. Václav Klaus nejen jako politik, ale i jako člověk zcela ztratil věrohodnost. V posledních týdnech začal pracovat i na likvidaci elementární lidské důstojnosti. Klíčem k pochopení tohoto úpadku je nezamaskovatelný rozdíl mezi ideologií a slovy na straně jedné a činy na straně druhé.
Za posledních deset let je Václav Klaus politováníhodně integrální v tom, že pravidelně jedná v rozporu s tím, co hlásá. A tuto skutečnost odmítá navenek reflektovat a vynucuje si od okolí, aby se chovalo, jako by této nepravdy nebylo. Napětí, které tato skutečnost vytváří, je jedním z chronických zdrojů napětí, které vnáší do společnosti. Bylo by chybné se domnívat, že neochota řešit očividný rozpor je způsobena intelektuální nedostatečností Václava Klause. Naopak, je to efektivní metoda získání a udržení moci.
K udržení nejednoznačnosti a nesrozumitelnosti skutečných cílů, a tedy jistou ochranou před jejich veřejným odhalením, tak jako většině levicových intelektuálů, úspěšně sloužila Klausova mimořádná výřečnost, posílená přímo posedlostí v psaní. To jsou základní kameny dlouhodobě účinné manipulace veřejností. Při kritickém čtení se objevuje, že obsahem většiny děl Václava Klause je přesně namíchaná populistická směs pravdy a zjevných nesmyslů, která je přitažlivou náplastí na mindráky české společnosti, kterým on velmi dobře rozumí. To vše okořeněné vyvoláváním strachu, protože lidé se rádi bojí. Nemůže přece nikomu pozornému uniknout, že skutečně konzervativně liberální ideologie nemá za cíl pro své záměry vyvolávat stále nové a početnější skupiny odpůrců a osobních nepřátel, takže tábor stoupenců se střet od střetu zmenšuje, nýbrž naopak je vedena snahou přesvědčit i ty, kteří nejsou pravicově smýšlející, že návrhy řešení, které jsou předkládány, jsou právě pro ně prospěšné a lepší než řešení navrhované konkurencí. Každý politik usiluje o hlasy i z odlišného tábora. Jinou, Václavem Klausem velmi často používanou metodou, je odvádění pozornosti od faktů, které by mohly pomoci rozpoznat nesoulad mezi tím, co slibuje a jaké se dostavují výsledky jeho politického působení. Vyvolávání nesmyslných sporů, otevírání kauz a problémů, které nejsou aktuální, jitření starých traumat, zavádějící popis skutečnosti, jsou každodenními nástroji politiky Václava Klause.
Příkladů lze nalézt velmi mnoho. Pokud chce kupř. zakrýt svoji zjevnou proruskou orientaci, začne lhát o historii a nakonec prohlásí, že je třeba zabránit přepisování dějin a pokusu změnit výsledky druhé světové války. Pomiňme, že výsledky války jsou skutečností, kterou již nikdy nelze změnit, a že dějiny nejsou ničím více, než známými fakty, z nichž si vybíráme ty, které se nám hodí do příběhu, který chceme vyprávět. Klíčové je, jestli reálie a souvislosti, které ve svém vyprávění vylíčíme, jsou pravdivé a snesou poměření obecně uznávanými kritérii považovanými za objektivní. Druhým měřítkem je, co svým vyprávěním příběhu minulosti sledujeme. Zde se záměry Václava Klause jeví také jako transparentní. V případě druhé světové války šlo o to, že Sovětský svaz jako její nezpochybnitelný výsledek vznesl požadavek na zahrnutí východní a střední Evropy trvale do sféry svého vlivu. Naopak česká politika v rozporu s tím, co obhajuje Václav Klaus, od roku 1990 usiluje o revizi tohoto ruského nároku na nadvládu nad osudem naší země.
Již nelze zamaskovat souvislost s dnešním stavem České republiky a tím, co se v ní odehrává, jako důsledek také toho, kam ji Václav Klaus významněji než jiní směroval. Už nepomůže hledání odvěkých a nesmrtelných nepřátel, ať jsou dnes živí (Zeman) nebo mrtví (Havel), jako jediných viníků toho, co způsobilo, že současnost se diametrálně odlišuje od reformních příslibů. Opět je a bude na scéně mnohomluvnost, která nahrazuje pravdivost úsudku. Když nelze napsat poctivou reflexi, která usiluje o pravdivé poznání toho, co způsobuje lidská nedokonalost, musí papír vyplnit banality a klišé. Ilustrativním příkladem je obhajoba ideologie a cíle reforem prováděných v 90. letech minulého století. Václav Klaus nás poučuje, že mu nikdy nešlo, na rozdíl prý od levičáků, o to, aby změnil člověka, nýbrž o to, což má být pravicové, změnit strukturální podmínky a tím v důsledku chování člověka. Což o to, změnit strukturální parametry usilovali všichni, například náš bývalý velký vzor na východě v tom dosáhl velkých výsledků. Nikde však Klaus nepíše nic o tom, že mezi jím identifikované projevy levičáctví kromě snowboardu, kuřecích řízků a pet lahví patří i plastická chirurgie. Není divu, cílem každého konceptu změny společnosti je změna chování člověka, nikoliv jeho vizáže nebo fyzických parametrů. Takže žádný pravolevý střet a nesmyslné téma.
Podstatným zůstává, proč Václav Klaus, ačkoliv zdařile opakoval pravdivé formule popisující konzervativně liberální pravici a namísto přiřazení se k západním vzorům představuje nepřehlédnutelnou míru selhání pokusu o přenos anglosaské tradice do postkomunistického prostoru. Pro tento jev se hodí pojmenování z úst Klausových epigonů, klausismus. Je charakteristický tím, že výsledky neodráží počáteční úmysly, ale skutečné jednání, které k nim vedlo. Václav Klaus v praktické politice mnoha krokům, které by dokončily transformaci české společnosti, velmi účinně bránil. Jak dokazuje svým chováním a jednáním zejména v posledních týdnech, za konzervativce nebo čistě pravicového politika by jej mohl považovat snad už jen blázen. Tradiční klasická liberální pravice, kam se prezident nesprávně řadí, natož konzervativní smýšlení, se vyznačují zcela odlišnými hodnotami a ukotvením ve společenském řádu, který se na rozdíl od přesvědčení socialistů neopírá o výhradní rozhodnutí člověka, nýbrž vychází z jeho transcendentní a imanentní povahy. Pokud by Václav Klaus v něco takového skutečně věřil, nemohl by soustavně dávat přednost prospěchu, který mu přináší porušování pravidel, která z něj vyplývají. Krize systému, jehož je Václav Klaus jedním z nejvýznamnějších autorů, je stejně jako jeho opakovaná selhání, zvláště viditelná v posledních týdnech vykonávání prezidentského úřadu, povahy mravní. Václav Klaus již dávno nepředstavuje diskontinuitu s komunismem, ale naopak kontinuitu s jeho rezidui. Z hlediska povahy mocenských postojů a instinktů, charakteru konfliktů s početně narůstající částí české veřejnosti, se dnešní prezident stále více podobá představitelům moci z doby pozdní normalizace. Tak to bohužel dopadá zpravidla vždy, když se anglosaské vzory přenesou bez dostatečného ukotvení a hodnotových předpokladů do zcela odlišného prostředí. Nejen východní Evropa, ale i Latinská Amerika po nadějných 90. letech zažívají recidivu autoritářských a nedemokratických zvyklostí z dob předchozích.