Nejhorší jsou trpaslíci, známe z cimrmanovské pohádky, a každý Čech si na jejich místo dosadil, co chtěl. Ještě že máme ten Brusel. Nač bychom mohli lacino a bez odpovědnosti, bez hrozby odvety a bez ručení za to, že v rámci svých možností změníme něco v tomto nedokonalém světě vlastním úsilím k lepšímu, si tak od plic zanadávat. V Polemice – Peníze z Bruselu a my (http://www.sklenenykostel.net/j15/index.php?option=com_content&view=article&id=2912:a&catid=15:glosy-a-koment&Itemid=5) je od počátku také jasno. Za bídu české kultury, zejména omezení podpory živé kultury, mohou dotace z Bruselu. Napsal jsem v komentáři, na který polemika reaguje, že pravdy je to jen půl a že je pro nás lépe si všímat té druhé poloviny, která černobílé vidění posouvá zcela jiným směrem, a že o postavení kultury v rámci české politiky a docenění jejího významu rozhodujeme doma. Reakce na toto tvrzení v polemice o bruselských penězích se s předloženým tvrzením vcelku nijak nevypořádává a přináší nové argumenty, leč podobného typu. Dotace z Bruselu (tak jako všechny dotace) jsou označeny za největší zlo a namísto špatně zvoleného příkladu obnovy součásti světového kulturního dědictví zapsaného na seznam UNESCO, jízdáren zámku v Lednici, jsou uváděny příklady zneužití evropských peněz v různých zemích a nejsou z oblasti kultury. Nakonec je v rozporu s navozeným odmítavým postojem konstatováno, že s určitou mírou přerozdělování se setkáme všude.
Takže pěkně popořádku:
1/ Dotace jsou formou přerozdělování veřejných prostředků, podobně jako veřejné zakázky. Kdyby byly takovým zlem, jak se autor snaží dovodit, vyplývaly by z tohoto objevu dva poznatky. Existovalo by společenské uspořádání, které by přerozdělování prostředků vyloučilo. Jak však víme, nic takového se v dějinách nikdy nevyskytlo, a proto je naopak potřeba se domnívat, že přerozdělování je něco zcela normálního a jen určité jeho podoby mají negativní dopady. Nejpřirozenější je přerozdělování v rodině, kde funguje báječně a odjakživa. Za druhé by autor musel doložit, že evropské dotace do kultury jsou příkladem zcela chybného záměru přerozdělování, což se mu nepovedlo. Musel by se totiž vypořádat s následujícími skutečnostmi.
2/ Zatímco státy přerozdělují mnoho desítek procent svého HDP, rozpočet EU je ve výši jednotlivých procent HDP. Takže žádné skutečně velké přerozdělování se nekoná. Pojďme dále. Kultura je oblast politiky, která leží plně na národní úrovni, proto je z evropského rozpočtu financovaná ve zcela zanedbatelné míře, a to ještě převážně v souvislosti s jinými politikami. Nevím, jestli vedle téměř 50 % přerozdělování v EU, které směřuje do zemědělství, a další značný díl fondů do podpory zejména dopravní infrastruktury, zaměstnanosti a jiných oblastí regionálního rozvoje a podobně, je objem z těchto prostředků ve výši snad jednotek procent nějakou zásadní částkou, o které by měla být řeč v souvislosti s pokřivením trhu či devastací ekonomik nebo jednotlivých politik na národních úrovních.
3/ Plně souhlasím, že přerozdělování má být účelné a že to má být prokázáno. K tomu, co bylo již výše uvedeno, se mi nezdá, že by vedle dopravní infrastruktury kontinentálního charakteru, životního prostředí, které též nerespektuje hranice států, neměly být právě průsečíkem podpory společné evropské identity evropské kulturní dědictví a kultura v přiměřené podobě. Vztah naší země a našich vlád k naší kultuře mne po desetiletích o tom jednoznačně přesvědčil. Jsme příkladem, jak se to nemá dělat.
4/ Další kritizované skutečnosti vycházejí opět z neporozumění a neznalosti, protože jinak by nesouhlasný postoj musel být podepřen odlišnými argumenty. Mluvím o kritice projektového přístupu financování. Připadá mi neskutečné, že bez nabídky jiného řešení k dosažení lepší efektivity vynakládaných prostředků je de facto schvalován model, který je dávno považován za neefektivní a u nás je stále převážně používán. Projekt je opakem průběžného financování. Financování projektů totiž znamená, že se vyhodnocují jeho jednotlivé parametry, kterými by se jinak nikdo v průběžném financování nezabýval. Například je stanoven jednoznačný a měřitelný, tedy vyhodnotitelný cíl, který je odůvodněn a definovány přínosy, které nastanou, bude-li ho dosaženo. Také se odhaduje, kdo všechno bude mít z realizace projektu prospěch. Dále jsou popsány metody, kterými má být cíle dosaženo, čas, kdy má být projekt dokončen, a náklady, které jsou nezbytné. Tyto všechny údaje jsou přezkoumatelné předem a kontrolovatelné je i jejich splnění následně. Znamená efektivita snad něco jiného? Pravda, je to byrokratické, ale umí to někdo někde jinak a lépe? Stejně tak je třeba jednoznačně odmítnout nápad, že nejlepší by bylo nalít peníze jen tak do rozpočtu ministerstva. Opět se jedná o nejhorší způsob hospodaření s penězi ve veřejné sféře. Každá investice vyžaduje následné náklady na provoz a údržbu. Opravování památek, bez snahy o jejich zapojení do života, zde probíhalo přes čtyřicet let a ještě dnes je běžnou českou praxí. Z evropských peněz mají být naopak schvalovány takové projekty, které mají nejen přinést nějaký hospodářský profit místní, případně regionální ekonomice, ale předem by měly být náklady na provoz vyčísleny a zajištěno, že budou pokryty a investice nebude neúdržbou brzy znehodnocena. Požadavkem projektů je následná soběstačnost, to znamená, aby tyto náklady byly pokryty výnosy právě z provozování opraveného majetku, který se tím má stát ekonomicky využitelným.
5/ Ještě několik čísel. Ministerstvo kultury má ve svém rozpočtu IOP (integrovaný operační program) na opravu památek v tomto období cca 5 mld. Kč. Vzhledem k tomu, že projekty jsou spolufinancovány ve výši 20–25 %, přičemž některé spolufinancují subjekty, které stojí mimo rozpočet ministerstva, a celá transakce je rozložena fakticky do tří až čtyř let, dospějeme k závěru, že se ročně jedná o docela nevýznamnou částku jak v rámci rozpočtu ministerstva kultury (ročně cca 3 %!), tak všech veřejných rozpočtů na kulturu.
6/ Na závěr ještě několik otázek. Kritika financování projektů na obnovu památek zcela postrádá logiku, co se týče záměru jako takového. Proč by obnova památek neměla být prioritou naší kulturní politiky, zvláště když ke každé vynaložené koruně se přidá další z rozpočtu EU? Proč není kritizováno Ministerstvo kultury, když o situaci, že na financování schválené priority těchto let je potřeba určitý, byť objemem nepříliš zajímavý balík peněz, vědělo řadu let dopředu, za to, že nezískalo na živou kulturu finance jinak a jinde? Myslí si snad někdo, že kdybychom tyto prostředky, které se z EU nabízejí, nevyužili, bylo by na tom financování naší celé kultury lépe, nebo si dokážeme spočítat, že pravděpodobně hůře? Tímto nehodlám v žádném případě obhajovat předražené projekty a jejich fiktivní udržitelnost. Toto spadá na vrub české administrativy a EU je vinna pouze malou kontrolou, že trpí stav, kdy národní státy mají poslední slovo ve všech věcech, včetně vynakládání peněz z rozpočtu unie, byť se tak neděje v souladu s předem danými pravidly.
7/ Malé post skriptum. Jako kouzlo nechtěného působí, když kritici EU a používání evropských fondů za peníze z nich vydané tuto praxi kritizují, když zapřisáhlí odpůrci Bruselu se scházejí a pro své blaho všestranně využívají podniky, které byly vybudovány z evropských dotací a fungují. V oblasti obnovy památek je možné nabídnout bezpočet příkladů. Já osobně nemám nic proti tomu, když za evropské peníze právě z toho kritizovaného IOP navštívím k 1150. výročí příchodu Cyrila a Metoděje opravenou baziliku na Velehradě.