Před dveřmi Ústavního soudu se s podáním stížnosti na zákon o narovnání vztahu s církvemi zahrnující i částečnou restituci ukradeného majetku sešla staronová parta. Komunisty a sociální demokraty doplnili moderní populisté Víta Bárty. Poté, co vláda oznámila, že premiér podepíše smlouvy mezi státem a církvemi, které jediné mohou znamenat, že církve nebudou znovu jako tolikrát v české minulosti vzaty na hůl, spustil se opravdový povyk. Teatrální hysterie socialistů již jako obvykle našla své vyjádření ve výstupech Lubomíra Zaorálka, který na poslední chvíli soudu doručil žádost o vydání předběžného opatření, které mělo podepsání smluv a narovnání zabránit.

Je třeba zopakovat, že všechny, znovu zdůrazňuji všechny argumenty, které sockomunisté dosud vznesli, jsou lež. Není pravda, že církev před únorem 1948 majetek nevlastnila, protože i komunisté uznávali plné vlastnické právo církví k majetku, který jí ponechali. Není pravda, že bylo vyčíslení náhrady netransparentní a částka není věrohodně podložená. Vysoká škola ekonomická a vnější expert auditor potvrdili korektnost způsobu vypočtení náhrady. Vznikla k tomu kvůli obstrukcím poslance Tlustého parlamentní komise, které byly tyto závěry dávno předloženy. Navíc není pravda, že tímto zákonem jsou církve zvýhodněny oproti jiným restituentům. Na rozdíl od nich za navrácení majetku a finanční náhradu za majetek, který nebude vracen, se vzdávají závazku státu, že je bude trvale financovat. Částka na platy duchovních činí ročně cca 1 mld. Kč, a pokud by stát řádně plnil závazky z komunistického zákona o zabezpečení církví, musel by ještě další miliardu investovat do církevního majetku, zejména záchrany památek a sociálních služeb, které církve ve společnosti vykonávají. V to nepočítám škody, které prodlužováním navrácení majetku a státním hospodařením s ním nejen církvím vznikly, zatímco ostatní restituenti s vydaným majetkem často již více než deset let hospodaří.

Sockomunisté s bártovci a zvoleným prezidentem Zemanem navazují na tragickou tradici české politiky vedoucí ke ztrátě svobody, kterou je organizování krádeží státem. Po první světové válce nabyli agrárníci dojem, že uskutečněním první pozemkové reformy, tedy zabavením pozemkového majetku za nedostatečnou náhradu a jeho rozdělením mezi venkovské obyvatelstvo, si získají trvalé voliče a stoupence. Odpovědí byla kritika západních demokratických zemí, které to považovaly za nepřijatelné a oprávněně se obávaly o další směřování nástupnických zemí Rakousko–Uherska. Pak kradli nacisté, obrali o vše židy a také další nepřátele Říše, mezi které se zařadila vlastenecká šlechta v čele s otcem dnešního ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ihned po válce se kradením proslavila již „třetí republika“. Majetek konfiskovaný nacisty nebyl okradeným obětem vracen, nýbrž bezpráví potvrzeno zestátněním Československem. Na to plynule navázala revize pozemkové reformy, která usilovala o zničení funkčních zemědělských hospodářských celků, aby si přišli na své i voliči komunistů nejen v pohraničí a byl oslaben vliv dříve nejsilnější agrární strany, která byla tentokrát pro jistotu Edvardem Benešem rovnou nepovolena. Znárodňovací dekrety a Košický vládní program spadají také na vrub jmenovaného prezidenta, ale nejen jeho. Spolu s vládou daroval tajnou smlouvou jáchymovský uran Sovětskému svazu, aby mohl snížit náskok Američanů v jaderných zbraních. Země bohužel přišla zanedlouho o víc, než byla cena vytěženého smolince. Neslavnou etapu předúnorového předstírání demokracie doplnil takzvaný Lex Schwarzenberg, který bez náhrady ukradl majetek rodu, pro jehož prokazatelné protinacistické postoje nebyly k ruce Benešovy dekrety. Odůvodnění bylo prosté. Autoři zákona se domnívali, že v tak pokrokové době, jaká nás vedla do náruče sovětského komunismu, není prostě přípustné, aby jeden člověk, jedna rodina vlastnila tak rozsáhlý majetek. Pro tuto sprostou krádež pod rouškou zákonnosti v parlamentu hlasovala celá tehdejší politická reprezentace, tak říkajíc napříč rudnoucím spektrem. Při jejím schvalování byla bohužel i Milada Horáková, která tímto pomáhala na svět totalitnímu režimu, který ji zavraždil. Po únoru 1948 již nebylo třeba právně ekonomickou podstatu komunistické společnosti a nového režimu halit do závoje demokracie. Stát řízený moskevskými „kluky“ ukradl vše, co ještě lidem zbylo, a pro jistotu oficiálně soukromé vlastnictví jako nepřípustné zrušil. Dnešní socialisté a komunisté navazují na pravé a nefalšované revoluční tradice, když za nepřátele národa považují církve, šlechtu, cizáky a první opatření, jak s nimi zatočit, je obrat je o majetek. Historii českého kradení povýšeného na státní doktrínu popisuji tak podrobně proto, abych připomněl, kudy vede cesta k nesvobodě. Vydržet padesát let nekrást je naopak, abych parafrázoval dva výroky TGM, nezbytným předpokladem upevnění demokracie. Zatím nemáme ještě ani polovinu potřebného času za sebou a už se nám zase zdá být demokraticky náročná odvykací kůra nesnesitelná.

Tandem ČSSD a KSČ(M) má navíc neuvěřitelnou bolševickou drzost, že místo aby se za zorganizování krádeže před 65 lety církvím, alespoň ten první z tandemu, omluvili, označili dnešní socialisté i v billboardové kampani církve za chamtivce a slovně shodně s komunisty za zloděje. Navazují tak na určitou linii polistopadové politiky, obhajující nejen kontinuitu s komunistickým režimem, ale podnikající za tím účelem konkrétní, protizákonné kroky. Např. Stanislav Gross, jako ministr vnitra, vytvořil nezákonně policejní tým „majetek“, který se měl restituentům zejména z šlechtických rodů pokusit opět státem odebrat již vydaný majetek. Dále usiloval o to, aby kriminalizoval všechny, kteří ze své úřední povinnosti v souladu se zákonem majetek vydávali, především úředníky pozemkových úřadů. Když toto jednání ministra, ministerstva a policejních orgánů prasklo, nebyl nikdo potrestán za zneužití pravomoci veřejného činitele. Jako nelegální a protiústavní byly Ústavním soudem popsány činy, kterými se vláda, a nedá se to nazvat jinak, spikla proti některým svým občanům. Úkolovala tajné služby, aby vyhledávaly materiály ke snížení šancí domoci se majetku ze strany některých bývalých vlastníků. Advokát Čapek byl vyšetřován, obviňován a i jinak pronásledován kvůli tomu, že ze své profese hájil zájmy svého klienta Oldřicha Kinského ve sporu s tímto státem.

Cílem také dnešního jednání socialistů, komunistů a Věcí veřejných je vytvoření zcela opačného a zvráceného obrazu, že okradení jsou zloději, že stěžovatelé brání stát a společnost před krádeží a že vláda s Petrem Nečasem v čele se dopouští něčeho skrytého, hanebného a všechny poškozujícího. Účelem probíhající kampaně politických nástupců poválečných zlodějů je zamlžit, že se jedná o boj o legitimitu. Legitimitu demokratické vlády a nelegitimitu pokračování komunistické politiky, jejíž půlkulaté výročí si v těchto únorových dnech připomínáme. Jednání vlády, které je nejenže v souladu se zákonem, a tedy legální, jeví se vzhledem ke krokům proticírkevní kleptomanské koalice, jejím praktikám a politickým cílům jako zcela legitimní. Vláda je odpovědna za to, že v souladu s ústavním pořádkem chrání nedotknutelnost vlastnictví, vládu zákona a demokratický charakter země a stojí na straně těch, kteří jako slabší ochranu státu potřebují.

Naopak jako zcela nepřijatelné se jeví vyjadřování představitelů Ústavního soudu v této záležitosti. Ukazuje na nepřípustnost překročení hranice moci soudní směrem k výkonné, kterého se předseda Pavel Rychetský kvůli pokračování své kariéry dopouští. Průhledně nadbíhá populistické atmosféře dnešních dní výroky, ke kterým nemá z rozhodnutí tohoto kolektivního orgánu dosud žádný mandát. Podbízivě se chce zalíbit jak novému prezidentovi, tak v levicovém Senátu, aby se spolu s nimi mohl podílet na výběru svých budoucích kolegů. Jedna z brzd ochrany demokracie může být snadno odbrzděna, a to zrovna ve chvíli, kdy se kvůli narůstající nedůvěře v orgány státu, krizi politických stran a selhávání veřejných představitelů ocitáme na šikmé ploše klesající strmě doleva.