Dnes začíná konkláve. Co mě napadá při konkláve, při jeho začátku?

Vždycky bylo v církvi (a pro církev) zle, když její představitelé, a to ať nositelé církevních hodností, tak masy prostého lidu, ti všichni jsou představitelé církve, natvrdo nedodržovali Boží zákon. Což jsou – ve vzestupné řadě – církevní ustanovení, Desatero, duch evangelia. Zle bylo, když věděli, ale nedodržovali.

Ale ještě horší pro církev bylo, když křesťané už ani nevěděli, co Bůh chce – a ani přesně neznali, jaké jsou pravdy víry, v co mají věřit a v co ne; každý si věřil v něco jiného. Odvykli si ptát se církve – a když bylo úplně nejhůř, tak tomu bylo i tak, že ti, kdo jsou v církvi za nauku zodpovědní, už nebyli schopni a někdy ani ochotni zvěstovat, co Bůh naučil svou církev.

Nevím-li, v co církev věří – a v čem se ještě nevyjádřila a co ponechává různosti názorů, jsem v duchovním boji bezbranný jako kuře na frontě. Ptám-li se místo neomylného učitelského úřadu církve jenom sám sebe, nedozvím se nic. Vlastní svědomí nepoučené ze zdroje pravdy mi poskytuje informace jen o mém vlastním sobectví a chtíči. Chtíč mi dá přesnou informaci, co už v nauce církve údajně zastaralo a co má církev neprodleně změnit...

Nejhůř bylo, když mnozí křesťané už ani nevěděli, co Bůh a církev učí a co je pouhé organizační ustanovení –  co je tedy možné změnit a co ne. Na začátku reformace byla především velká neznalost a zmatek v nauce církve.

Tak je tomu i dnes.

Dobří lidé se „nadchýňají“ tu pro nějaké – na první pohled pochybné – mimořádné zjevení, tu pro kritiku nějakých údajných nepořádků v církvi, které ale žádnými nepořádky nejsou, tu zase hájí neobhajitelné a tady zas skupinka napravuje úplně sama úplně celou církev, a to od základu... Aktivistka Kateřina Lachmannová jednou řekla, že současná církev jí připadá jako armáda, kde jeden se zakopává a jiný vyráží do útoku a někdo na něj z vlastních řad střílí... Velmi trefné. (Ostatně i ona sama se někdy chová právě tak.) Mezi dezorientovanými teology, publicisty a nositeli odpovědnosti jsou dnes ovšem dvě jasně odlišené skupiny: svůdcové a svedení, ti poplétající a ti popletení... Papež Jan Pavel II. se tomuto vývoji snažil čelit vydáním závazného Katechismu katolické církve, ale i ten někteří teologové a učitelé ignorují, dokonce programově ignorují.

„Co by měl nový papež v církvi změnit?“ ptal se novinář na Svatopetrském náměstí. „Myslím, že by měl docela rázně zakročit,“ zněla odpověď. „Proti komu?“ na to novinář. „Především proti těm, co se ptají náhodných chodců – a myslí si, že tak dostanou smysluplnou odpověď na nejsvětější, nejposvátnější, tajemné pravdy víry.“