dopustila velezrady, se příčí autoritě, jaké se nejvyšší úřad v zemi těší. Není v novodobých českých dějinách nic obvyklejšího, než že politické elity v čele s prezidentem zrazovaly svůj stát a své občany.

V případě komunistických prezidentů to patřilo k nejvlastnější náplni jejich práce a krok s nimi držel i Edvard Beneš. Kromě celistvosti se provinil i proti svrchovanosti země, když zde umožnil působení sovětského vlivu usilujícího o změnu vnitřních poměrů. Postoupil Sovětům Podkarpatskou Rus jako projev uznání oprávněnosti jejich imperiálních ambicí. A platnou ústavu první republiky porušoval mnohokrát v oblasti snad všech občanských a politických práv a garantovaných svobod, včetně svobody vlastnictví, spolu s celou vládou a drtivou většinou poslanců.

Historie zločinu velezrady je v českých dějinách zajímavá z mnoha pohledů. Z velezrady se, dá se s nadsázkou říci, zrodila naše novodobá státní samostatnost. Přední čeští politici, např. Karel Kramář, byli na začátku války odsouzeni za velezradu vůči Rakousko-Uhersku a vězněni. Před nejvyšším trestem je zachránila milost nového císaře Karla I. Poté už nebyl prakticky nikdo z nejvyšších českých představitelů za velezradu nebo vlastizradu souzen a odsouzen. Dokonce ani po roce 1989, odkdy se opět hlásíme k principům právního státu. A to i v tak jednoznačných případech, jakými byl puč v únoru 1948 nebo vznik takzvané dělnicko-rolnické vlády a pozvání okupantů v roce 1968. Na vahách české spravedlnosti tak za zradu tohoto státu byli kolektivně potrestáni jen čeští Němci.

Ve světle těchto skutečností je zřejmé, že vnímání ani takovéhoto jednání politiků prizmatem práva není dosud v prostředí s pohnutou minulostí běžné. Průlomový krok Senátu se netěší podpoře ani zprava, ani zleva politického spektra, což navozuje dojem, že žaloba nemá u soudu velkou šanci.

Zajímavé jsou argumenty odpůrců odsouzení Václava Klause za jediný zločin, jehož se mohl po dobu vykonávání prezidentského úřadu dopustit. Důležitým kritériem posouzení protiústavnosti jeho činů je naplnění skutkové podstaty charakterizované v zákoně. Jedná se o skutky proti svrchovanosti, celistvosti a demokratickému řádu republiky. Nenajde se prakticky nikdo, kdo by tvrdil, že žaloba vypočítává něco, co se ve skutečnosti nestalo, nebo fakt, že se nejednalo o porušení ústavy a zákonů. Naopak panuje pozorovatelná shoda nad tím, že činy nesměřovaly proti svrchovanosti a územní celistvosti státu. Veřejně se přemítá o intenzitě a společenské nebezpečnosti Klausových poklesků a měřítkem je shovívavost.

Nepřekvapí, že porušování veřejné přísahy je považováno v kultuře života české společnosti za něco zcela samozřejmého. Nejběžnější veřejně činěný slib manželský je drtivou většinou občanů nedodržován bez uzardění a morálních zábran. Není proto velkou nadsázkou tvrdit, že obrazem jednání veřejného jsou zásady z oblasti soukromé, v případě partnerských vztahů formulované v předchozích desetiletích Miroslavem Plzákem.

Nepříznivá situace nastane, pokud soud rozhodne tak, že jeho výrok bude možné vyložit jako přípustnost porušování ústavy do té míry, kdy to provinilec dokáže před veřejností obhájit, aby mu to před ní i před Senátem ještě prošlo. Důsledky nedodržování ústavy a porušení zákona nejsou ovšem samy o sobě tak nepodstatné, jak se z jejich důsledků může zdát. Zásluhu na tom má funkčnost českého ústavního pořádku a fakt, že ani malá odvaha vlády a Poslanecké sněmovny čelit excesům ze strany prezidenta jej nerozkolísala.

Kromě toho, že protiústavní jednání prezidenta bylo záměrné a opakované, opíralo se o ideje odporující našemu demokratickému pořádku. Navíc nešlo přehlédnout, že prezident Klaus se prakticky vždy snažil zorganizovat politickou sílu, která by směřovala k účelové změně pravidel. Příklady jsou jednoduché. Ohrožení řádného fungování ústavního soudu neznamená jen pokles počtu soudců pod číslo 12, kdy již nejsou oprávněni rušit zákony z důvodu protiústavnosti, ale i bezdůvodné a dlouhodobé neřešení neúplného počtu soudců. Vždyť paralýza může nastat i z mnoha jiných důvodů než vypršením mandátu, například nemocí nebo jinou neschopností jej vykonávat. Zavedení pojmu „soudcokracie“ a navrhování změny pravomocí Ústavního soudu a oslovování potenciálních spojenců k prosazování změny zákona také nastalo. Stranou by také nemělo zůstat, že kromě psané podoby nejvyšší normy nesčetněkrát porušoval bývalý prezident i ústavní zvyklosti a činil tak většinou v zájmu svém a svých mocenských ambicí. Nepochybně tak několikrát utrpělo i takzvané materiální jádro ústavy.

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci žaloby na novoroční amnestii předznamenalo výsledek procesu o velezradě. Dá se předpokládat, že soud nebude jevit tendenci k aktivismu a na četné podněty politiků reagovat způsobem, kterým by posouval svoje místo v rámci ústavního pořádku. Nejspíš se vnitřně přikloní k vyjádření nejvyšších představitelů České republiky, kteří vyslovili obavu o obraz země v zahraničí.

I subjektivní pocity budou hrát jistě svoji roli při rozhodování nejen nejvyšší soudní, ale i ústavní, a tedy politické instituce naší země.